Citáty o smutku

To zlé ve svém osudu nikdo znát nemusí. To hezké ano, protože víra v to, že přijde, nám pak smutné chvíle pomáhá přežít. Copak není pravda, že každý mrak má stříbrný okraj?

Je to herec, který je nenahraditelný. Vím, že se říká, že všichni jsou nahraditelní, ale není to tak. Mišo byl představitel úžasných rolí. Byl to kultovní herec, stýská se mi po něm. [Je to herec, ktorý je nenahraditeľný. Ja viem, že sa hovorí, že všetci sú nahraditeľní, ale nie je to tak. Mišo bol predstaviteľ úžasných úloh. Bol to kultový herec, je mi za ním smutno. - Zdena Studenková]

Fyzikům nezbývá nic lepšího než chodit s ustaranými tvářemi a smutně si stěžovat, že v pondělí, ve středu a v pátek musejí na světlo hledět jako na vlnu, zatímco v úterý, ve čtvrtek a v sobotu ho berou jako částici. A v neděli se prostě modlí...

Smutek jen stěží utopíš v alkoholu. Bývá totiž zatraceně dobrým plavcem.

Chceme-li být úspěšní, pak by náš smutek z prohry nikdy neměl být větší než radost toho, kdo nad námi zvítězil.

Smutek má svoji hloubku; štěstí je mělké.

Jak je smutné utěšovat se myšlenkou, že jiní jsou na tom hůř.

Medicína dělá lidi nemocnými, matematika smutnými a teologie hříšnými.

Lépe být smutný s láskou, než veselý bez ní.

Měj stále na paměti, že všechno je pomíjející. Ve štěstí nebudeš veselý a v trápení smutný.

Častý smutek člověka ničí.

V smutku si vystačíme i sami se sebou. Ale když chceme prožít plné štěstí, musíme se o něj s někým podělit.

Ten, kdo je stále moudrý, má smutný život.

Člověk je velmi smutné zvíře, které může milovat, i když před chvílí ještě po tom netoužilo.

Není smutnější podívané než na mladého pesimistu, vyjma snad pohledu na starého optimistu.

Nezkrotný smutek omámené duše vyháněj rozumem.

Jeden z našich největších omylů je myslet si, že nám časem přibude něčeho jiného, než let a smutku.

Lépe je být smutný s láskou než být veselý bez ní.

Každá veselá láska je smutná, neboť láska je jako celý svět - je sice hořká, ale sladce chutná.

"Sám jsem se ptával, odkud se v mích prvních knížkách vzaly židovské motivy. Moje rodina byla přece zcela asimilována a k židovskému celku příslušela celkem vzato spíš z tradice a setrvačnosti. Nikdy v dětství, ani později jsme neslyšel protižidovskou nadávku a nesetkal jsem se s žádnou formou antisemitismu.l A přece se mi už asi od sedmnácti let zdálo, že se (a také moji příbuzní) přece jen čímsi liším od svých přátel a známých. Každý jsme nějak jiný, říkal jsem si, kdybychom byli všichni stejní, bylo by to na světě k zbláznění. Ta má odlišnost měla zvláštní znak: nostalgii, jež neměla obsah. Toužil jsme po čemsi, co jsem nedovedl pojmenovat. Často jsem býval smutný, deprimovaný a nevěděl jsme proč…"