Citáty o knihách

Má práce, tak jako práce Proustova, sestává z jedné obrovské knihy, jenže já ji psal v běhu a ne na posteli nemocného.

Minulosť už nezmeníme a budúcnosť je ešte len pred nami, preto sa musíme v plnej miere venovať práve tejto prítomnosti.(Niečo nové pre život, Dobrá kniha, Trnava 2006)

Všetky knihy zožltnú, ale kniha prírody má každý rok nové, nádherné vydanie.

Jsi-li ve společnosti žen a chceš z ní číst jako z knihy, nepoužívej slepeckého písma.

Mladá autorka bezpochyby volí temné stránky života. Portrétuje svět lidí odpudivých, ošklivých a zlých, kteří budí stejné množství odporu jako soucitu. Předností tohoto románu je, že se maximálně přibližuje svým hrdinům a odhaluje v nich skryté démony, ani na moment však neztrácí svou důvěryhodnost, ačkoli hrdinové mají groteskní rysy a návyky. Silnými stránkami spisovatelky jsou také smysl pro humor a cit pro jazyk, básnický a zároveň adekvátní pro zvolenou optiku. (o Małgorzatě Rejmerové a její knize Toximie

Hrozí nám potopa slov. Najde se nový Noe, který zachrání po páru z každého literárního druhu?

Poláci závidí, že sami nemají mezi spisovateli tak velkého psychologa. S naším pocitem nedostatečnosti se však mísí dvojznačný vztah ke všemu ruskému - jejich kulturu milujeme, nenávidíme, obdivujeme i zesměšňujeme zároveň. Milujeme ji ovšem právě proto, že ji můžeme tak snadno odsoudit - ukazuje přece tolik hrůz, špatných životních podmínek, pohrdání lidskou důstojností a krutostí páchaných na malých národech. Ale zase - polská knihkupectví jsou plná knih, opakujících dokola, že Dostojevskij nenáviděl Polsko, ale plynně hovořil naší mateřštinou. To nás uklidňuje, protože nic nepovažujeme za krutější pohrdání, než neúctu ke kráse polštiny. A teď si představte, že sám velký Dostojevskij dobře znal naši kulturu, tajně ji obdivoval, četl Mickiewicze a možná si od něj trochu vypůjčoval. No není to skvělé?

Společnost knih lze volit lépe než společnost lidskou. Tím spíše si mezi knihami vybírej přátele pro celý život.

Nejsem ateista. A myslím, že se nemůžu označit za panteistu. Je to otázka, jež je příliš široká pro naši omezenou mysl. Jsme jako malé dítě, vcházející do obrovské knihovny, přeplněné knihami v nejrůznějších řečech. Dítě ví, že někdo musel ty knihy napsat, ale neví, jak je napsal. Nerozumí řečem, ve kterých jsou knihy napsané. Matně tuší jakýsi nadpřirozený pořádek v tom, jak jsou knihy uspořádané, ale nic o něm neví. Takové je podle mě postavení i toho nejinteligentnějšího člověka vůči Bohu.

Lenost a zbabělost jsou příčiny, proč tolik lidí - ačkoli je příroda dávno uvolnila z cizího vedení (naturaliter maiorennes) - přece zůstávají po celý život nedospělí, a proč se jiní tak snadno stávají jejich vůdci. Je tak pohodlné být nedospělý. Co je osvícenství? AA VIII.35.

Ženy by chtěly prožívat v lásce romány, muži kratičké povídky.

Pre nevzdelaného človeka je prospešné čítať knihy s citátmi.

Román: prolhaná historie o dvou lidech, kteří nikdy nežili a kteří by byli jednali docela jinak, kdyby vskutku žili.

Aforismus je literární útvar, který hodně říká málo slovy. Opak nazýváme románem.

Literatura se musí vyrovnat své době - nebo je navždy ztracena.

Filozof nesmí být nevzdělaný, musí být Helénem v plném smyslu tohoto slova; to znamená, že musí znát celou klasickou literaturu.

Člověk se stane vzdělancem jen díky vlastní duševní práci, to znamená vlastním promýšlením toho co se dozvíme od jiných lidí nebo z knih.

Literatura musí být lehká, aby nic nevážila na váze současné literární kritiky, jedině takto znovu získá svoji váhu.

Kdyby byl Karel Čapek psal jinou řečí než češtinou, byl by světový spisovatel. Jeho jasnozřivost, to je neco jako když jsme četli knihy Julese Vernea. Jenomže Čapek byl navíc filozof. Tím Verneho předčil. Škoda, že se nějak zapomnělo, jaký to byl spisovatel. Myslím si, že je naše rodinné stříbro.

Aforismus má oproti románu tu nespornou výhodu, že ho čtenář obvykle snadno dočte až do konce.