Citáty o knihách

Musela jsem z Bangladéše utéct. Napadali mě, prohlásili za odpadlici. Vláda na mě vydala zatykač. Moje knihy zakázali. Nakonec nade mnou muslimští fundamentalisté vyhlásili fatwu, rozsudek smrti. A nikdo se nepostavil na moji obranu.

Kdyby bohatství, ve smyslu osobního vlastnictví a přepychu, bylo rovnoměrně rozděleno, pak by se velká masa lidí, normálně otupených bídou, stala gramotnou a naučila by se myslet vlastní hlavou; a jakmile by lidé jednou dospěli až sem, uvědomili by si, dříve nebo později, že privilegovaná menšina neplní žádnou funkci, a svrhli by ji. Domyšleno do důsledků, hierarchická společnost může existovat jedině na základě bídy a nevědomosti.(z Knihy)

Podobně jako protijaderní aktivisté u Temelína jsem ochoten přivazovat se vlastním tělem a bránit, aby Národní knihovna v takové podobě na Letné byla. Klaus by stavbě Národní knihovny zabránil vlastním tělem, 3. 5. 2007 v rozhovoru se zastupiteli Prahy 9 (publikovaly např. Novinky.cz)

Ženská duše je pro mě otevřená kniha, jenže napsaná v nesrozumitelném jazyce.

S pomocí knih se mnozí stávají učenými i mimo školu. Bez knih pak nebývá učený nikdo ani ve škole.

Hrozí nám potopa slov. Najde se nový Noe, který zachrání po páru z každého literárního druhu?

Filozofie je zapsána do této veliké knihy, tj. vesmíru, který je neustále vystaven našemu pohledu, ale nemůže být pochopen, pokud se nejprve nenaučíme jeho jazyku, v němž je zapsán. Jeho jazykem je jazyk matematiky a jeho znaky jsou trojúhelníky, kruhy a další geometrické obrazce, bez nichž by nebylo možno sestavit byť jediné slovo. Bez těchto znaků a slov vesmírem člověk bloudí jako temným labyrintem.

Soudím, že historie je především uměním, zejména uměním literárním. Historie existuje v projevu. Aby měla úroveň, musí mít úroveň tento projev.

Zrnko vtipu vydá víc než mnohá kniha moudrosti.

Kniha je zrcadlo. Když do něj nakoukne opice, nemůže z něho vykouknout apoštol.

Nebýt literárních kritiků, kdo by vymýšlel otázky, na které literární kritici dovedou odpovědět?

Z toho, co nebylo a nikdy nebude, vytvoří zruční spisovatelé nejkrásnější romány o tom, co je.

Slova knih nás vždy vzruší, důležité však je, aby nás změnila.

Raději bych byl člověkem v podkroví se spoustou knih, než králem, kterému se nechce číst.

Jsou knihy, jejichž společným jmenovatelem je absence čitatele.

"Chci jen říci pouze určitá fakta o svých českých literárních láskách. K nim patří především Julius Zeyer, a věřte tomu nebo ne, zejména Jan Maria Plojhar pro hrdinův vztah k domovině. A pak záležitost dvou literárních kmotrů z Vodňan, které asi miloval, ale kterým se nemohl přece obdivovat. A nakonec ty stálé úniky z domova do ciziny, jeho přátelství s dánským klasikem J. P. Jacobsenem (poznali se v Itálii), jeho dopisy, neznámé v Čechách, ale už brzy publikované v Itálii, o italské krajině a národu. Ze současníků to nebyl Olbracht. Daleko víc Jan Weiss. Myslím, že jsme se navzájem ovlivňovali. Stylisticky a metafyzicky Jan Čep a z jiných klasiků úplně zapomenutý (v mé době) Josef Uher."

Dobrý příběh má vždycky oslňující finále, jako je vražda nebo sebevražda z lásky či zklamání. Oba konce ve své zrůdnosti čtenáře uspokojují a pravda nestačí.

Kritik je vždy nespravedlivý - buď vůči autorovi, nebo vůči čtenáři.

Heleďte, kompozice, to je jako kdybyste čet knihu, a když ji budete číst s velkejma pauzama, tak vždycky ten celek bude rozházenej. Tak je to i s kompozicí! Jakmile se do toho pustíte, tak musíte pořád tak trochu navazovat. Když to odložíte, tak najednou to, co se vám líbilo, se vám už líbit nebude!

Politika není špatné povolání. Když uspějete, dostane se vám spousty poct. Když se zostudíte, můžete o tom aspoň napsat knihu.