Citáty o rodičích a dětech

Lidé mají děti, aby jejich prostřednictvím napravili své chyby, které nadělali.

Otec si stěžuje na líného, zkaženého syna, který se dal na špatnou cestu, rozhazuje jmění, trápí ostatní členy rodiny i otce samého: "Kdybych zplodil kámen, měl bych si na co sednout. Takhle nic."

Největší láska je k sobě, pak k dětem a až na třetím místě k životnímu partnerovi. Pokud se týká lásky k bližnímu, ta je až na posledním místě.

Kdybych měl srovnat Tarantina a Burtona, musel bych říct, že oba jsou blázniví svým způsobem. Tim je dospělejší než Quentin, ten je pořád jako dítě. Je posedlý, kreativní, je to pošuk v tom nejlepším slova smyslu.

Láska ... je to nejtragičtější na světě a v životě, láska je dítětem klamu a matkou zklamání, láska je útěchou v bezútěšnosti, jediným lékem proti smrti, jsouc její sestrou.

Nechováme sa k chudobným ako k naším smetiakom, kde dávame všetko čo nepotrebujeme alebo nemôžeme zjesť? ... Delíme sa s chudobnými tak ako sa Ježiš rozdelil so mnou? (Matka Tereza)

Jsem doslova odsouzen k úspěchu. Nejsem vůbec zodpovědný za tuto naprosto zdevastovanou, vykradenou a zčásti i vypálenou budovu. Jsem ovšem zodpovědný za její důstojnou obnovu. Mojí povinností je, uvézt jí alespoň do takového stavu, v jakém jí viděla naposled moje matka v roce 1934. To bude stát přibližně 60.000.000,- korun. Existují synové velkoprůmyslníků, bankéřů a multimilionářů. Ti to mají snadné, ale já k ním nepatřím. Já mám pouze jednu, jedinou šanci - neselhat!

Kdo odmítají jít s námi ke společnému cíli, půjdou sami. Nepůjdeme k cíli jeden po druhém, ale vždy dva a dva. Když se poznáme dva a dva, všichni se poznáme. Budeme se vespolek milovat a naše děti se vysmějí temné báchorce o plačícím samotáři.

Důvěrnost plodí nevážnost - a děti.

Všechny šťastné rodiny jsou si podobny, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém.

Rodiče nadaných dětí věří na dědičnost.

Je zajímavé, že z generace na generaci jsou děti stále horší a rodiče stále lepší, navíc ze stále horších dětí vyrůstají stále lepší rodičové.

Jsou rodiče, kteří se mstí svým dětem za to, že je od začátku špatně vychovávali.

Mnoho mužů si myslí, že do kněžského stavu byli povolání z vyšší moci, ale ve skutečnosti je tam povolal jejich vlastní vnitřní hlas, který říkal: "Je to lehké zaměstnání, v teple, pod střechou, nebo bys snad chtěl být oráčem jako tvůj otec?" Malí bohové [Many feel they are called to the priesthood, but what they really hear is an inner voice saying, Its indoor work with no heavy lifting, do you want to be a ploughman like your father?]

Ctnost rodičů je velké věno.

Přání otcem myšlenky - jediný případ, kdy je impotence dědičná.

Gianna nebyla blahořečena pouze proto, že zemřela a obětovala život, aby zachránila své dítě, nýbrž proto, že se celá léta, den po dni, snažila - a také se jí to dařilo - odevzdat se do vůle Boží. Boha milovala a sloužila každému z jeho stvoření i v maličkostech, přičemž naprosto důvěřovala v Boží prozřetelnost i v těch nejprostších a nejpokornějších činech každodenního života v rodině i ve své profesi.

Člověk jest nevinen v bolesti své. On neřekl otci: Zplodiž mně, a matce své: podej mi prs života svého. On plakal, když se narodil, ale rodiče jeho smáli se při zplození jeho. Jaká ironie!

Nejsem ateista. A myslím, že se nemůžu označit za panteistu. Je to otázka, jež je příliš široká pro naši omezenou mysl. Jsme jako malé dítě, vcházející do obrovské knihovny, přeplněné knihami v nejrůznějších řečech. Dítě ví, že někdo musel ty knihy napsat, ale neví, jak je napsal. Nerozumí řečem, ve kterých jsou knihy napsané. Matně tuší jakýsi nadpřirozený pořádek v tom, jak jsou knihy uspořádané, ale nic o něm neví. Takové je podle mě postavení i toho nejinteligentnějšího člověka vůči Bohu.

Jsem dítě v pokročilém věku.