Citáty o mládí a stáři - 45. strana
Tip: u známých osobností se při najetí myší na jméno zobrazí krátké info o daném člověku.
Bojíme se stáří, a nemáme jistotu, že se ho dožijeme.
Na stáří jsem spořil kdysi, do roku 1992. V roce 2002 mi bylo spoření vyplaceno. Peníze jsem použil na opravu kostela u nás v obci.
Čím jsem starší, tím jsem spokojenější. Za takových dvacet let to samou spokojeností nebudu moct vydržet.
Davos jistě nic z těchto věcí definitivně nevyřešil, ale jasná a ostrá výměna názorů velmi důležité skupiny lidí je v každém případě přínosem. Přínosem je i nezbytné vzájemné naslouchání si, stejně jako objevování nových tváří, nových osobností světové politiky, byznysu, vědy a kultury. Člověk si rád popovídá se "starými" davoskými známými - namátkou zmíním Šimona Pereze z Izraele, polského prezidenta Kwasniewského, amerického ministra financí L. Summerse, Grigorije Javlinského z Ruska, loňského nositele Nobelovy ceny za ekonomii prof. Mundella či mexického guvernéra centrální banky Ortize, ale i s neúnavným a nestárnoucím panem Baťou - a uvidí Umberto Eca a Billa Gatese.
Na staří jednou budeme vzpomínat nejraději.
Komentuji, vysvětluji staré spisy, netvořím nové. Věřím v staré učence a miluji je.
(Během volební kampaně bylo předhazováno Kennedymu, že je příliš mladý /43 let/ a na rozdíl od Nixona nemá tolik politických zkušeností. JFK na to reagoval v říjnu 1960 v Jacksonville, Florida, následovně):
Stáří bohužel nebo bohudík není žádná změna stavu, jste sice starý, ale jste stejně tak nevinný a neznalý jako když jste byl mladý. Jenom problém je v tom, že se na vás kladou větší nároky. Takže já jsem takový jako starý pán, který by měl být chytrý, ale vůbec není chytrý a stýská se mu po těch lidech, kteří by mu poradili.
V mém pojetí je Žižka robustní, svalnatý, širokých ramen, stáří přes 60 let...Pojímal jsem jej slepého jen na jedno oko, není totiž bezpečně zjištěno, že oslepl i na druhé.
Stáří je moudrost jen tehdy, když je v takovém stavu, v takové konzervě, která dovolí ty krásné myšlenky a zkušenosti, které existují a mají cenu, vyjádřit, napsat, namalovat, prostě zaznamenat. Jinak je k ničemu.
Kultura je v podstatě kontinuita a dalekosáhlé uchování starého.: dychtění po novotách však vytváří nekulturu a končí v nepokrytém barbarství.
Tito lidé - nebo alespoň většina z nich - necítí žádnou naději a nevidí budoucnost, a proto se nestarají o životy ostatních, proto se tak bezmyšlenkovitě vrhají na příležitost jít do nebe a získat tak pro sebe alespoň malou poctu. To se lidem, kteří mají plnohodnotný život a naději, nestává. (o palestinských teroristech)
Čekal jsem vás, a teď jste vy přišli ke mně a za to vám děkuji. [Podle mluvčího Apoštolského stolce Joaquina Navarro-Vallse papež pronesl tato slova v reakci na zprávu, že do Vatikánu přišly tisíce mladých lidí, aby bděly na náměstí sv. Petra, 2. dubna 2005.]
Kultura je pouze 2000 let stará, možná ani to ne. Vlny migrace následovaly jedna za druhou a v jistém smyslu kultura znovuobjevuje sebe sama každých 30 let a stále je v procesu formování. Je fascinující vidět to a být toho součástí. [The culture is only 200 years old, not even that. There has been wave after wave of migration, so in a sense the culture reinvents itself every 30 years and is still in the process of formation. Thats a fascinating thing to watch and to be part of.]
Svět nikdy nezajde na nedostatek divů, pouze na nedostatek údivu. [The world will never starve for want of wonders; but only for want of wonder.]
"Dokud stojí tento kopec / dokud teče tato řeka, / naduté staré šantaly a bambuly, / kteří se mohou uzívat, jak rozvláčně si lžou / v prašivém sněmu, kde / každý si bere cizí klobouk, v té jedomorně, / jež nemá víc oken, než jich má peklo, / stále stejná úcta čeká."
Každého poněkud zaskočí, když ho poprvé v životě někdo naprosto vážně osloví "Starý pane".
Na kříž reformátora, byla methoda stará, dnes však svět pověsí spíš na reformátora kříž.
Nejsnadnější způsob, jak ztratit důvěru a úctu mladých, je dávat jim nekonečné rady.
Pokud má člověk to štěstí, aby žil zamlada v Paříži, potom ať půjde v životě kamkoliv, jde to všude s ním, poněvadž Paříž, to je Pohyblivý svátek. (jednomu příteli, 1950)