François de la Rochefoucauld (1613 – 1680)
Francouzský spisovatel, autor aforismů.
Slabost je větší nepřítel charakteru než nezřízenosti.
Nejvíc se nudíme s těmi, s kterými se to nesmí.
Svůj talent prosadíš za své peníze.
Moudrého učiní šťastným docela málo, pošetilého nic na světě. Proto jsou téměř všichni lidé nespokojeni.
Dokud máš dobré srdce, sklízíš posměch. Přestaneš-li je mít, sklidíš zášť.
Nepřátele nelitujeme z dobroty srdce, nýbrž z povýšenosti - projevíme-li jim účast, chceme jim dát pocítit, že jsme nad nimi.
Když nás vášeň omrzí, kdekdo nás obdivuje, s jakou silou vůle jsme ji překonali.
Člověk nebývá ani dobrý ani zlý až do krajnosti.
Rozmary naší mysli jsou ještě podivnější než rozmary osudu.
Domníváme-li se, že toho druhého máme rádi jen z lásky k němu, velmi se klameme.
Vychování, jež obvykle dáme mladým lidem, je jenom druhá sebeláska, kterou v nich vzbudíme.
Mnoho lidí se dává do boje, aby si zachránili čest, ale většina z nich se nemůže vystavit takové palbě, která by je mohla očistit, protože by nevyvázli živí.
Chvála je obratná lichotka, skrytá a vybraná, a přináší uspokojení oběma stranám - jeden ji přijímá jako zasloužené ocenění svých hodnot, druhý ji udílí, aby bylo vidět, jak věci rozumí.
Chtít vždy a nade všechny vyniknout rozumem je holý nerozum.
Hůř zachováme věrnost milence, s kterou jsme šťastni, než takové, která nás trápí.
Štěstěna se zdá slepá především těm, které přehlíží.
Není možné se znovu zamilovat do něčeho,co jsme už milovat přestali.
Umírněnost je ospalost a lenost duše, jako ctižádost její aktivitou a žárem.
Ani na slunce ani na smrt se nepodíváš zpříma.
Doopravdy laskaví jsou pouze lidé vnitřně silní a pevní. Ti, kteří se laskavými jeví, jsou obyčejně jen slaboši, a jejich laskavost se snadno změní v bezohlednost.