Citáty o smrti

Vlast nebo smrt! (Patria o muerte!)

Poslední Mistr zvučící písně, spanilá ústa umění hudebního, dědic a šiřitel nesmrtelné slávy Händelovy a Bachovy, Haydnovy a Mozartovy dokonal, a my plačíce stojíme u přervaných strun doznělé lyry.... (smuteční projev pro Beethovena)

Francouzská kinematografie je dnes vdovou. (o smrti Annie Girardotové) [The French cinema is a widow today. - Frédéric Mitterrand]

Je těžké udělat něco dvakrát dobře. Težší je to udělat třikrát a téměř nemožné čtyřikrát. (o čtyřech pokračováních Smrtonosné zbraně)

Pojedu tedy na Tahiti a zemřu tam. Moje umění, které milujete, je jenom semeno a doufám, že je na Tahiti v primitivní, divoké půdě vypěstuji. Slávu ať mají jiní, já potřebuji klid. Francouzský Gauguin je mrtev, už o něm neuslyšíte. V Evropě mě bezpochyby čeká se svým hadím ocasem smrt, ale na Tahiti ji vidím jako kořeny, z kterých opět vykvetou všechny květiny. (Odilonu Redonovi)

Smrt, to je jen objektivní možnost a bát se jí nemá smysl. (po vyhrůžkách neonacistů)

Když je západ slunce neoddělitelný od myšlenky na smrt, pak úsvit je jistě znamením znovuzrození.

Musíme mít na paměti, že každý den vedle amerických vojáků umírá nebo zůstává trvale postižených několik desítek místních obyvatel. O tom se dostatečně výrazně v médiích nemluví. Podmínky každodenního života jsou velmi těžké: Chybí voda a světlo, panuje všeobecný strach a nejvyšší cenu za to všechno platí irácké rodiny. (o Iráku, 2003)

Muliar byl pravým Rakušanem, ve kterém každý sám najde kousek ze sebe.(reakce na smrt rakouského herce)

Abychom žili, musíme zemřít.

Ti, kteří zemřeli, zaplatili za podporování Palestinců svými vládami. (o obětech tsunami v roce 2004)

Jednoho dne vyskočí z vědcova mozku stroj,nebo síla tak mocná, tak absolutně strašlivá, že každý muž, bojovník, který se postaví mukám a smrti, aby zastavil smrt a muka, bude zděšen, a tak navždy opustí válčení.

Umírá můj dobrý přítel. Když jsem jej uvedl do funkce ministra zahraničních věcí, on tehdy byl ještě v pracovním poměru jako topič. - Ján Čarnogurský

S Jiřím Dienstbierem jsem ztratil velkého přítele. Nejen Česká republika, ale celá Evropa je s jeho smrtí chudší. Dienstbier věnoval svůj život svobodě svého národa. Byl i přesvědčeným Evropanem. Zasloužil o porozumění mezi Němci a Čechy. - Hans-Dietrich Genscher

Zdálo se mi, že umírám. Ostatně, kdož ví, zdali jsem tehdy neumřel, a nevrací-li se jen duše má na ona místa, kde jsem trpěl? Tuto naději zcela vyvracejí okolnosti přítomné. — Město? (Poznámka vydavatelova. Tímto slovem začíná, dle mého dohadu, zcela nová fáse života, viděného — jak myslím — nazpět, ve světle druhého žití. Díky svým studiím poesie české, odvažuji se tvrditi, že jsem našel dvé analogií k této části "Hradu Smrti": Karla Hynka Máchy "Sen o Praze" a Otokara Březiny "Město". Není tu arci místa, — to učiním jindy a ve zvláštní studii, na kterou se zatím připravuji — abych Město našeho Rukopisu kriticky srovnával s "Městy" právě uvedených Autorův, i jest mi spokojiti se prozatím s tvrzením, že Město mnou objeveného Rukopisu jest v podstatě (ceteris paribus) totožno s Městem "Větrů od Pólů". Zde končí poznámka vydavatelova].

Stál jsem u okna v prvním poschodí, pohlédnu ven a vidím: země jest mrtva! Kdybych jenom viděl, mohl bych se konejšiti, že se stávám obětí sebeklamu, ne-li snu: avšak já to všemi ostatními smysly a veškerou bytostí poznal! Co to? Měsíc květen, země pravděpodobně od prvního rozpuku svého mrtva, a já to nevěděl! Pravím: od prvního rozpuku, neboť v tuto hodinu nalézám ji v pokročilém už rozkladu. Zdá se, že se stromy zelenají a kvetou, zdá se, že poletují ptáci a tu a tam chodí ještě lidé, ale právě že se to jen zdá. Každá podoba dosud trvající jest jen škraboškou života, pouze kostýmem hniloby.

Neboť, a to si pamatujme jednou pro vždy, jako každý tvůrce, tak i Smrt koná před svým definitivním dílem pokusy a studie.

I když jsem žil až do roku 2000, spisovatel Miguel Delibes zemřel v Madridu 21. 5. 1998 na operačním stole kliniky La Luz. V tom to je, poslední literární roky mu byly k ničemu. (vlastní epitaf)

Jsou případy, kdy vysoký věk neposkytuje věčné mládí, ale právě naopak - svrchovanou volnost, čirou nutnost, kdy si člověk vychutnává okamžik milosti mezi životem a smrtí a kdy se všechny součástky stroje spojí, aby do budoucnosti odeslaly charakteristický rys, který překročí věky.

Jen umírající civilizace zanedbává své mrtvé.