Citáty o přátelství a nepřátelství

Nová přátelství jsou pevná, ale stará jsou pevnější.

Dobří lidé jsou ti, kteří nenávidí jen své nepřátele.

Když přítel s nepřítelem mým se baví vesele, mně není třeba toho přítele!

Zůstaň - to je kouzelné slovo v přítelově slovníku.

Ty chceš vědět, proč jsem přerušil učený rozhovor, abych se ohlédl za krásnou ženou? Lituji tě, můj příteli, protože tohle byla otázka slepce.

Chovejme se ke svým přátelům tak, jak si přejeme, aby se oni chovali k nám.

Přítel je jedna duše ve dvou tělech.

Přítel, to je jedna duše přebývající ve dvou tělech.

Přátelství je jako vznešená. vynikající láska, v které se k jednomu člověku připojí jeden člověk.

Existuje jedna neomylná známka, podle které můžeme poznat, kdo je nám opravdu přítelem: je to způsob, jakým se tvůj přítel staví k nepřátelským či nezdvořilým soudům o tobě.

Přátelství znásobuje štěstí a zeslabuje bolest, když se rozdělíme o jedno i druhé.

Přítel, jenž dosáhl moci, je ztracený přítel.

Nejblahodárnější dietou je cibulo-česnečná. Během týdne přijdete o pět kilogramů a bezpočet přátel.

Shovívavý přítel je vlastně nepřítelem, Tedy, jsme sami často sobě největšími nepřáteli.

Malým národům je třeba velkých přátel.

Špatný přítel je jako stín. Za slunečného počasí se ho nezbavíš, ale když se zamračí, nenajdeš ho.

Na své nepřátelé musíme dávat pozor, neboť nikdo nezpozoruje naše chyby dříve než oni.

Přátelé ve štěstí, přátelé na světě jsou jako pes, který potud, dokud poutník sedí u stolu a drží v ruce kost, vrtí ocasem, aby mu ukázal, jak ho má rád, a když má poutník ruce prázdné, už ho nezná.

Je to prostě jakási nová móda, móda boření mýtů, móda nastavování zrcadla, móda zvláštní, leckdy velmi flagelantské reinterpretace vlastních dějin. Často se dovídáme z různých povrchních komentářů (a teď budu schválně přestřelovat, ale ne moc), že husité byli vlastně banda obyčejných lapků, kteří jen ničili a drancovali Evropu, že doba pobělohorská nebyla dobou temna, ale naopak dobou rozkvětu a vzdělanosti, a že v Rakousko-Uhersku se nám vlastně dařilo docela dobře, a neměli jsme je proto bourat, stačilo je přetvořit jenom na jakousi středoevropskou nebo podunajskou federaci. Někdy to zkrátka vypadá, že stačí jen otočit znaménka a barvy, zaměnit bílou za černou, dát místo plusu minus - a hle, nové české dějiny jsou na světě. Takového Edvarda Beneše jsme ostatně od roku 1989 stačili otočit už dvakrát. Napřed to byl exponent buržoazie - za komunistického režimu, po listopadu 89 se z něj nakrátko stal významný demokratický politik - a dnes už je to opět v médiích jakýsi přisluhovač nebo dokonce agent Stalina. A když už jsme u toho: hlavní tragédií druhé světové války, jak se někdy zdá při četbě médií nebo dívání se na televizi, už není nacistická genocida českého národa, ale poválečné excesy během odsunu Němců. Dámy a pánové, já záměrně karikuji, záměrně to přeháním - a vy to víte. Ale stejně tak víte, že kus pravdy mám, a já zase vím, že vás to - stejně jako mě - zlobí. Máme zaplaťpánbůh demokracii, máme zaplaťpánbůh svobodu slova, a proto nechť si každý říká a píše, co chce. Ale to, vážení přátelé, platí i pro nás. Proto si tady slibme, že k těmto věcem nebudeme mlčet, že budeme psát a mluvit, kde to půjde a jak to půjde, a že prostě nenecháme veřejný prostor zaplnit povídačkami o vlastní historii, která je obrácená naruby pod praporem jakési podivné nesmyslné sebereflexe. Když to budeme dělat, tak to nejhorší, co se nám může stát, je, že nám nějaký krasoduch občas vynadá do nacionalistů nebo nás obviní, že máme jiráskovsko-nejedlovské vidění světa - a to, dámy a pánové, nebolí, na to se dá zvyknout.

Smích není špatným začátkem přátelství, ale je jeho nejlepším koncem.