AZcitaty.cz

 

Chodil jsem na psychoanalýzu. Měl jsem sklony k sebevraždě. Vlastně bych se býval zabil, ale můj analytik byl přísný Freudián. Když se zabijete, nechají vás zaplatit zameškaný seance.

 

Woody Allen

» Woody Allen - zobrazit všechny citáty »

Zdroj: (přesný zdroj nebo překladatel tohoto citátu nebyl dosud identifikován, prosíme dodatečně uvést do komentářů)

Štítky: Citáty Woody Allen, Woody Allen quotes, autoři od písmene A

Podobné citáty

 

Když jsem dokončil univerzitu, věděl jsem, že bych chtěl být spisovatelem. A když jsem pak - o tři a půl roku později - Paříž opouštěl, už jsem spisovatelem byl. Takže to byla doba, kdy se z ,možná‘ stalo ,ano‘.

 

Paul Auster

 

Nemám povahu na to být šťastný. Jsem od podstaty nešťastný. Jsem defétista, katastrofista a tak dále. Jsem šťastný, když není žádná katastrofa. V tomto směru bych tedy mohl odpovědět, že svým způsobem jsem šťasten, ale v podstatě jsem nešťasten.

 

Arnošt Goldflam

 

Já jsem Rus, i když nenosím červenou, jsem komunista, ale jen to hraji. Vlastně jsem člověk, který chodí a mluví do telefonu.

 

Matti Nykänen

 

Když jsem měl 20 let, myslel jsem si, že můj otec je idiot. Když jsem měl 30 let, občas jsem si myslel, že má docela pravdu. Když mi bylo 40 let, tak jsem si myslel, že to byl celkem moudrý chlap. A když jsem měl 50 let, řekl jsem si: kdyby tu tak byl a poradil mi!

 

Tomáš Baťa

 

Byla jsem z toho obviňovaná hned od začátku. Lidé se mnou odmítali mluvit, anebo byli drzí a hrubí. Bylo to těžké a moc mně to bolelo. Mohla jsem se otočit a utéct, ale to bych nikdy neudělala. Každý den jsem si připomínala jaké mám štěstí. Potkala jsem muže, kterého jsem milovala, netrpěli jsme hladem, nebyli jsme nemocní. Jen tohle nás tížilo a museli jsme oba v sobě najít sílu to potlačit. A vlastně to byla dobrá škola. Beatles byli skupinou čtyř mužů. Velice silná čtveřice. A věřte mi, že ani já bych je nedokázala zlomit. A ani jsem nechtěla. Rozešli se, protože dosáhli vrcholu a čekali na ně nové začátky. Chtěli to tak.

 

Yoko Ono

 

Když jsem se vrátil z koncentráku a chtěl jsem psát, měl jsem velmi silný pocit, že psaní, které by mě udržovalo u vzpomínek na smrt, by mě nutně dovedlo k sebevraždě. Bylo třeba si zvolit: psaní, nebo život. Žít nejprve předpokládalo na určitou dobu zapomenout. Bylo to zapomnění odhodlané, dobrovolné, do jisté míry terapeutické.

 

Jorge Semprún