Je to prostě jakási nová móda, móda boření mýtů, móda nastavování zrcadla, móda zvláštní, leckdy velmi flagelantské reinterpretace vlastních dějin. Často se dovídáme z různých povrchních komentářů (a teď budu schválně přestřelovat, ale ne moc), že husité byli vlastně banda obyčejných lapků, kteří jen ničili a drancovali Evropu, že doba pobělohorská nebyla dobou temna, ale naopak dobou rozkvětu a vzdělanosti, a že v Rakousko-Uhersku se nám vlastně dařilo docela dobře, a neměli jsme je proto bourat, stačilo je přetvořit jenom na jakousi středoevropskou nebo podunajskou federaci. Někdy to zkrátka vypadá, že stačí jen otočit znaménka a barvy, zaměnit bílou za černou, dát místo plusu minus - a hle, nové české dějiny jsou na světě. Takového Edvarda Beneše jsme ostatně od roku 1989 stačili otočit už dvakrát. Napřed to byl exponent buržoazie - za komunistického režimu, po listopadu 89 se z něj nakrátko stal významný demokratický politik - a dnes už je to opět v médiích jakýsi přisluhovač nebo dokonce agent Stalina. A když už jsme u toho: hlavní tragédií druhé světové války, jak se někdy zdá při četbě médií nebo dívání se na televizi, už není nacistická genocida českého národa, ale poválečné excesy během odsunu Němců. Dámy a pánové, já záměrně karikuji, záměrně to přeháním - a vy to víte. Ale stejně tak víte, že kus pravdy mám, a já zase vím, že vás to - stejně jako mě - zlobí. Máme zaplaťpánbůh demokracii, máme zaplaťpánbůh svobodu slova, a proto nechť si každý říká a píše, co chce. Ale to, vážení přátelé, platí i pro nás. Proto si tady slibme, že k těmto věcem nebudeme mlčet, že budeme psát a mluvit, kde to půjde a jak to půjde, a že prostě nenecháme veřejný prostor zaplnit povídačkami o vlastní historii, která je obrácená naruby pod praporem jakési podivné nesmyslné sebereflexe. Když to budeme dělat, tak to nejhorší, co se nám může stát, je, že nám nějaký krasoduch občas vynadá do nacionalistů nebo nás obviní, že máme jiráskovsko-nejedlovské vidění světa - a to, dámy a pánové, nebolí, na to se dá zvyknout.
Jan Zahradil
» Jan Zahradil - zobrazit všechny citáty »
Zdroj: Projev Jana Zahradila v Pantheonu pražského Národního muzea, 28. října 2010. URL: http://www.zasvobodu.cz/diskuse.php?cid=1
Takového Edvarda Beneše jsme ostatně od roku 1989 stačili otočit už dvakrát. Napřed to byl exponent buržoazie - za komunistického režimu, po listopadu 89 se z něj nakrátko stal významný demokratický politik - a dnes už je to opět v médiích jakýsi přisluhovač nebo dokonce agent Stalina.
Edvard Beneš
9. listopadu 2006 - v projevu k nově přistěhovalým vojákům [Jsme lidé, kteří milují stěžovat si na sebe a na stát, ale nemilujeme žádné místo na světě víc než Izrael. Je jen jeden domov a jeden národ, to je jednoduché. Myšlenka, že v Baltimore nebo v Los Angeles je život snazší, je lákavá, ale dějiny nás učí, že nikde není bezpečněji, než v naší zemi. Eretz.cz Výrok dne. [online]. [Cit.2008-03-30].]
Ehud Olmert
Aby se člověk stal slavným, musí 40 let malovat, nebo 20 let psát bestsellery, nebo 10 let hrát na divadle hlavní role, nebo 5 let hrát ve filmu, nebo 1 měsíc číst v televizi kuchařské recepty.
Wiesław Brudziński
Aby se člověk stal slavným, musí 40 let malovat, nebo 30 let psát bestsellery, nebo 10 let hrát na divadle hlavní role, nebo 5 let hrát ve filmu, nebo měsíc číst v televizi např. Kuchařské recepty.
Wiesław Brudziński
Byla jsem z toho obviňovaná hned od začátku. Lidé se mnou odmítali mluvit, anebo byli drzí a hrubí. Bylo to těžké a moc mně to bolelo. Mohla jsem se otočit a utéct, ale to bych nikdy neudělala. Každý den jsem si připomínala jaké mám štěstí. Potkala jsem muže, kterého jsem milovala, netrpěli jsme hladem, nebyli jsme nemocní. Jen tohle nás tížilo a museli jsme oba v sobě najít sílu to potlačit. A vlastně to byla dobrá škola. Beatles byli skupinou čtyř mužů. Velice silná čtveřice. A věřte mi, že ani já bych je nedokázala zlomit. A ani jsem nechtěla. Rozešli se, protože dosáhli vrcholu a čekali na ně nové začátky. Chtěli to tak.
Yoko Ono
Osobnost se vyvíjí v průběhu života z těžko znatelných nebo i neznatelných zárodečných vloh a teprve naše činy ukáží, kdo vlastně jsme. Jsme jako Slunce, které živí život na Zemi a plodí všelicos krásného, zvláštního i zlého: jsme jako matky, které nosí v lůně štěstí i hoře, o kterých nic nevědí. Zprvu nevíme, jaké činy nebo zločiny, jaký osud, jaké dobro a jaké zlo v sobě máme: a teprve podzim vyjeví, co zplodilo jaro, a teprve večer bude jasné, co ráno začalo.
Carl Gustav Jung
Zahradil, Jan
Zahradníček, Jan