Julius Zeyer (1841 – 1901)
Český prozaik, epický básník a dramatik německo-francouzského původu.
Smrt není konec všeho! Je začátek nové bolesti!
Dům bez knih je jako tělo bez duše.
Na světě jsou dvojí dobří lidé: mrtví, a ti, kteří se ještě nenarodili.
Ženu ani květinou neudeř!
Jsou chvíle, kdy i věci pláčí.
Nenávist je lásce blíž než mrazivá lhostejnost.
Lidé pominou, idea, princip trvá.
Okamžik, kdy člověk pánem svého osudu jest, nevyskýtá se nikdy dvakráte!
Čest je pouze jedna, čest muže a člověka ...
Láska je bezedná propast, kteráž snad v pekle ústí; proto zachvívá se, kdo na jejím pokraji se octnul - a přec vrháme se s do ní šílenou radostí!
Ctnost ženy není hluboká jako moře, ale zloba její nemá konce jako svět.
Žena zkrocená miluje hloub než žena vzdechy získaná.
Co je všem skryté, to láska uhádne.
Toužit po lásce ještě neznamená milovat.
Být dobrým člověkem je víc, než být velkým.
Ženy zůstávají stále dětmi, které žijí z očekávání.
Um jest otec, slovo tvůrčí syn a spojení jejich jest štěstí.
Manželství je radostí na měsíc a starostí pro celý život.
Cesta k velkým činům je plná trní a bodláčí.
Národ, který si netroufá snít o své samostatnosti, není hoden, aby žil.