Jean Dutourd (1930 – 2011)
Francouzský romanopisec. Během německé invaze do Francie při druhé světové válce byl zajat ve věku dvanácti let, ale podařilo se mu útéct. Vrátil se do Paříže, kde vystudoval filozofii.
Lidé dokážou uvěřit čemukoli, když tomu věřit chtějí, zvláště když mají po ruce důkazy, které si obratně sestrojili, aby obalamutili sami sebe.
Každý milostný poměr má své mělčiny a úskalí. Obratný kapitán se jim vyhne.
Srdce se nikdy neprojeví okamžitě, skoro nikdy okamžitě nezměří, nakolik je zasaženo. Dojde k tomu až později, když se krásný nebo strašný okamžik stal minulostí, když se změnil v tu zbytečnou věc, jakou je vzpomínka.
Člověk, který vchází do bordelu není totožný z člověkem, který byl dekorován. Jsou to dvě složky jeho života naprosto na sobě nezávislé.
Hlupák je potrava bohatá na kalorie a vitamíny. Něco jako hovězí.
Čistota je stejně nakažlivá jako nečistota.
Metafyzická úzkost je velké útočiště životních ztroskotanců.
Láska jako pouhý akt, nic předtím ani potom, to se mi zdá jako vrchol nudy. Láska zbavená slov, sladkých doznání, oklik, nadějí a zklamání nemá v mých očích nejmenší cenu.
Být hloupý jako před dvěma sty lety je podle mého mínění skoro lepší než být inteligentní podle dnešní módy.
Aristoteles říká, že v témže okamžiku nemůže být pravdivá jedna věc i její opak. V oblasti citu je to pitomost.
Umělci mají své tajemství, o kterém sami nic nevědí, cítí je jenom intuitivně.
Umělec nikdy neukazuje život takový jaký je, protože by to bylo nesnesitelně nudné. Být pravdivý není tak těžké.
Umělci jsou specialisté na jak a filozofové na proč.
Láska pro sebe vyžaduje v lidské duši hodně místa a musí něco zničit, aby se tam mohla uvelebit.
Láska i v té nejohavnější podobě vždycky zanechává v ústech sladkou příchuť.
Bytost, která nám nejvíc uniká ve chvílích, kdy se domníváme, že ji máme celou, je pro člověka vždycky lákavá.
Člověk nemá na nic spolehnutí, žádné společenství ani zřízení není tak pevné, aby se při každém kroku netřáslo pod nohama, aby je nemohla ohrozit vzpoura nebo neopatrnost.
Člověk se vždycky ukáže v tom nejhorším světle zrovna lidem, které by chtěl ohromit.
Model si nepřeje, aby se mu obraz podobal; tu pravdu malíři dobře znají.
Přejít ze sna do skutečnosti není tak těžké, je to jedna dvě a člověk se okamžitě přizpůsobí. Těžké je rozhodnout se opustit sen a vstoupit do skutečnosti. Vyžaduje to úžasnou sílu vůle a je to tím těžší, čím víc narostl sen.