Jean Dutourd (1930 – 2011)
Francouzský romanopisec. Během německé invaze do Francie při druhé světové válce byl zajat ve věku dvanácti let, ale podařilo se mu útéct. Vrátil se do Paříže, kde vystudoval filozofii.
Člověk je odpovědný za všechno, co se mu přihodí.
Tělesná láska proniká do duše vsakováním.
Ukrutníci, kteří tyranizují slabé, je naučí své vlastní krutosti.
Poslušnost je lidem samozřejmá, už proto, že jim nabízí nekomplikovaný svět, ve kterém je všechno předem malinkaté, v němž nepotřebují představivost.
Člověk, který žije dvojí život, má tykadla. Ví, kam až může zajít, aby nevzbudil pozornost.
Nečekané štěstí přijímáme vždycky se směsí zdráhání a nedůvěry, jako duševní expanze, rozvrat.
Dohoda s čertem, ať vědomá nebo tichá, je vždycky hloupý obchod.
Umřít je pohodlné, když člověku všechno selže.
Člověk, který se chystá někomu ublížit, mluvívá o něm dvojím způsobem: buď ho pomlouvá, aby si dodal odvahy, nebo ho zahrnuje květinami, aby ho odškodnil, a možná je to taky poslední pokus, aby se na chvilku ještě na své cestě zastavil.
Popisovat neznamená fotografovat; naopak, znamená to narušit perspektivu, patřičně zvětšit jistý detail. Znamená to vidět srdcem a srdce není černá komora. Na jednom pólu realismu je Meissonier a banalita, na druhém Albrecht Dürer a šílenství. Prosťáček, který jde cestou se zrcadlem v ruce, předpokládá, že věci zůstávají takové, jakými se jeví v zrcadle. Ale cožpak už tam nejsou převrácené?
Konat zlo není snazší než konat dobro. Vyžaduje to stejnou energii.
Člověk, který své city podřizuje rozumu, musí být nutně pyšný.
Žárlivec nesnese pomyšlení, že by se jeho sok mohl těšit týmž štěstím jako on.
Umění, to vlastně znamená dělat ze starého nové.
Velcí lidé jsou lidé, kteří v padesáti letech vykonávají to, o čem snili v osmnácti.
Dobré skutky zavazují toho, kdo je dělá, a ne toho, kdo je přijímá.
Každý člověk je romanopiscem svého života; hledá čas, až když je nenávratně ztracený; prožívá své radosti a své dny ve skutečnosti, až když jsou pryč.
Lidi do sebe cpou pitomosti, stará melodramata přešitá na moderní fazónu, obrázkové idyly a utahané romance, aby se nezalkli ze samých továren, elektroniky, or-ganizace práce, cest do vesmíru a politiky bloků. Je to protiváha. Je to hradba proti beznaději, do které by se musel lidský rod propadnout, kdyby si uvědomil, co udělal ze světa, který mu daroval Bůh.
Politik je krutý, mstivý, sobecký, jeho vysocešlechetná duše necouvne před žádnou nízkostí. Usiluje výlučně o blaho lidu, lidmi však upřímně pohrdá.
Pedant je člověk, který má ducha přecpaného spoustou předsudků, rozumování, znalostí a používá toho skoro vždycky tam, kde nemá. Je to člověk, který přizpůsobuje svět svému duchu, místo aby přizpůsoboval svého ducha světu, člověk, který má systém apriorních poznatků.