Jean Dutourd (1930 – 2011)
Francouzský romanopisec. Během německé invaze do Francie při druhé světové válce byl zajat ve věku dvanácti let, ale podařilo se mu útéct. Vrátil se do Paříže, kde vystudoval filozofii.
Člověk nepozorovaně, ale vždycky jednou za deset nebo za patnáct let "naráz zestárne", jako kdyby na něj příroda zapomněla a pak se zničehonic upamatovala a honem ho posadila na úroveň jeho skutečného stáří.
Svět v temných, ale skutečných barvách má větší cenu, než svět v barvách růžových, ale falešných.
Všechno, co člověk z milované bytosti nevidí, nahrazuje si poezií.
Člověk, který miluje, neví o tajemství lásky víc, než ví básník o tajemství básně.
Člověk není jenom tím, čím je, ale taky tím, čím by chtěl být.
Neštěstí samo o sobě nemusí být nic tak hrozného. Všechno záleží v tom, jakou před-stavu si o něm člověk udělá.
Duch (nebo srdce) není nikdy připraven na památné setkání nebo na historickou událost. Narazíme na ně při dřímajícím vědomí.
Život je dlouhá báseň o sedmdesáti zpěvech, nesmírně nudná, plná opakování, vycpávek, žvanění, zdlouhavých popisů a příšerných peripetií, ale stojí za to pozorně je číst, padneme-li čas od času na jediný nádherný verš, který nám seslali bohové docela neočekávaně, bez souvislosti s tím, co předcházelo, i s tím co následuje.
Být šťastným neznamená být spokojený, nýbrž zapomenout, nelítostně, nemilosrdně, definitivně zapomenout, odvrhnout do bezedné propasti všechno osobní.
Člověk se nikdy neobětuje v zoufalství, nýbrž v nadšení. Neočekává od svého obětování smutek a beznaděj, nýbrž naopak blaženost, která převýší všechno, co mu může poskytnout běžný život.
Láska je kouzelné slovo, kterým lze omluvit cokoli, je-li člověk výmluvný.
Lidé tvrdí, že svět je strašný, tváří se skepticky a vůbec je nenapadne, že si všechny nepříjemnosti způsobují sami svou zbabělostí a hloupostí.
Cit neexistuje, pokud se neprojeví a pokud si ho neuvědomíme. Cit nemá svůj vlastní život, jako strom nebo píseň. Je to vztek.
Veliká láska nemůže trvat příliš dlouho.
Demokracie značně kazí mravy. Zvyká veřejnost na žvanění, totiž na chvástavost a pomluvy.
Láska nahradí všechno a je stokrát lepší být nešťasten a milovat, než být šťasten a nemilovat.
Bůh dovede žertovat a mást. To ďábel je slavnostně vážný, ďábel je logický. Uspává naši nedůvěru všemi kličkami rozumu.
Bůh a ďábel nestojí proti sobě, zrovna jako dobro a zlo.
Člověk má jít vždycky po stopách své duše, i když to, co na něj čeká na dně, je strašné. Jedině tak se s tím může vypořádat.
Dobro pokouší člověka stejně silně jako zlo.