George Orwell

"Nemyslíš si, že mě zastřelí, že ne, kamaráde? Přece člověka nezastřelí, když vlastně nic neudělal - jenom za myšlenky, kterým se nemůže ubránit? Já vím, že člověka spravedlivě vyslechnou. Ach, v tomhle já jim důvěřuju! Přece mají o mně záznamy, ne? Ty přece víš, jaký jsem byl. Vlastně ne špatný chlap. Ne moc chytrý, samozřejmě, ale snaživý. Já se přece snažil udělat pro Stranu všechno, no ne? Vyváznu z toho s pěti lety, nemyslíš? Anebo možná s deseti? Chlap jako já by mohl být v pracovním táboře docela užitečný. Přece by mě nezastřelili jen za to, že jsem jednou vyjel z kolejí?"

"Kdo tě udal?" zeptal se Winston. "Moje dcerka," řekl Parsons s jakousi žalostnou pýchou. "Poslouchala klíčovou dírkou. Slyšela, co jsem říkal, a hned na druhý den si to štrádovala k patrole. Na takovýho prcka je to výkon, co? Vůbec jí to nemám za zlý. Fakticky jsem na ni pyšný. Každopádně to dokazuje, že jsem ji vychovával ve správném duchu."

"Soudruhu! Pane důstojníku! křičel. "Tam mě nesmíte dát! Copak jsem vám neřekl všechno? Co ještě chcete vědět? Neexistuje nic, co bych nepřiznal, nic! Jen mi řekněte, co to je, a já to hned přiznám. Napište to a já to podepíšu - cokoli! Jen ne místnost 101!"

Přiznal se, že zavraždil svou ženu, i když věděl, a jeho vyšetřovatelé to také museli vědět, že jeho žena ještě žije.

Proměnil se v ústa, která mluvila, ruku, jež podpisovala, co se od něj žádalo. Jeho jediný zájem bylo zjistit, co po něm chtějí, a rychle to vyklopit, než týrání začne nanovo.

Pomyšlení na Julii bylo horší. Možná je jí právě v této chvíli ještě hůř než jemu a křičí bolestí. Kdybych mohl zachránit Julii tím, že by se moje utrpení zdvojnásobilo, udělal bych to? Ano, udělal. Ale to bylo pouze rozumové rozhodnutí, protože věděl, že by to udělat měl. Ale necítil to.

A nadevšechno si přál, aby měli nějaké místo, kde by mohli být sami, bez pocitu, že se musí milovat pokaždé, když se sejdou.

Bohatství a privilegia se obhajují nejsnáze, když jsou společným vlastnictvím.

Hrůza leží kdesi v budoucnosti tak jistě, jako číslice 99 přechází v 100. Člověk se jí nemůže vyhnout, ale mohl by jí třeba odsunout. A přesto vždy znova a znova vědomě a svévolně ten interval zkracuje.

"Existuje Velký bratr?" - "Samozřejmě, že existuje. Strana existuje. Velký bratr je ztělesněním Strany." - "Existuje stejně jako já?" - "Ty neexistuješ."

"Pověz mi," zeptal se (Winston), "jak brzy mě zastřelí?" - "Může to trvat dlouho," odvětil OBrien. "Jsi těžký případ. Ale nevzdávej se naděje. Každý se dřív nebo později vyléčí. Nakonec tě zastřelíme."

Zvítězil sám nad sebou. Miloval Velkého bratra.

Dobrá lidská bytost je mrtvá lidská bytost.

Každá myslící bytost je dneska strachy bez sebe.

Obyčejná předposranost. Jednou zkusíš odmlouvat a letíš. Všude je to stejně.

Apartní hotel je místem, kde stovka lidí dře jako koně, aby si dvě stě lidí mohlo nechat tahat peníze z kapsy za to, co ve skutečnosti nechtějí.

Tak, milí bratři, protože je zřejmé, že musíte makat, abyste zaplatili naše výlety do Itálie, makejte a pěkně zůstaňte tam, kde jste.

Na zdi nad mou lavicí byl nápis: "Dávati si cukr do kapes se zakazuje". Nějaký poetický zákazník pod to připsal: "Kdo tu cukr sebere / ten se z toho -", ale poslední slovo bylo přeškrtané. Tohle je Anglie.

Moc není prostředek, je to cíl.

Svoboda znamená svobodně prohlásit, že dvě a dvě jsou čtyři. Jestliže toto je dáno, všechno ostatní z toho vyplyne.