François de la Rochefoucauld (1613 – 1680)
Francouzský spisovatel, autor aforismů.
Jestliže se milenci spolu nikdy nenudí, je to proto, že stále mluví jen o sobě.
Dacan se ztratí v armádě, ale ne ve vládě.
Lidé vystavují na odiv mnohdy i nectnosti, dokonce i ty nejničemnější, ale nikdo se neodváží přiznat k závisti.
Jsou mlčení, která lichotí i odsuzují více než nejplamennější slova.
Ani nejvynalézavější fantazie by si nevymyslila tolik nejrůznějších protikladů, kolik se jich sváří v jediném lidském srdci.
Jen málo lidí neprozrazuje již prvními příznaky pokročilejšího věku, kterým směrem se nachýlí jejich tělo i duch.
Poznat, nakolik mohu a dovedu být nešťasten, je svého druhu štěstí.
Vtipálek se spíš vzdá prospěchu, než by se vzdal slova.
Pouze přízemní duch dokáže zesměšnit okřídlené naděje druhých.
Skromnost zvyšuje důstojnost.
Stálost v lásce nezasluhuje ani chválu ani odsouzení: dokud cit trvá, nedá se odvolat, a když přetrvá, nedá se vyvolat.
Nic tak nepolichotí naší samolibosti jako sdílnost těch, kteří jsou nad námi, jelikož ji považujeme za důsledek svých kvalit a zásluh, a nepřipustíme, že se nám svěřují nejspíš z holedbavosti, nebo že nedovedou udržet tajemství.
Uznání, kterého se dostane našemu duchu, půvabu a zdatnosti, nás učiní ještě duchaplnějšími, půvabnějšími a zdatnějšími.
Není člověka, který by chtěl, aby ho někdo znal skrz naskrz.
Největší dar je, umět posoudit hodnotu věcí.
Odloučení dá zaniknout slabým náklonnostem, posiluje ale náklonnosti silné: tak jako vítr sfoukne plamen svíce, ale rozdmýchá oheň.
Mnohdy děláš dobrotu, abys mohl beztrestně provést nějakou špatnost.
Staří lidé dávají rádi dobrá ponaučení, aby si vynahradili, že už nemohou dávat špatný příklad.
Některý člověk se má tak rád, že si i v lásce vystačí se svým vlastním citem a vůbec k němu nepotřebuje toho, koho miluje.
Příčina, proč pro většinu žen přátelství tak málo znamená záleží v tom, že tak fádně chutná tomu, kdo okusil lásku.