Citáty o myšlení

Dcera, to je něco jako druhá žena. Moje žena už zná všechny moje myšlenky, všechno, co říkám, ví, v co věřím, co umím i co neumím a co umět nikdy nebudu. A já zase vím všechno o své ženě - dopodrobna. Ale je tady najednou někdo, koho neznáte a kdo nezná vás, někdo, kdo vás má rád v nevinnosti své, a kdo je pro vás oba cizí. Kdosi nesmírně půvabný, kdo vám patří a přitom nepatří…

"Myslel jsem si, že když o tom nebude nikdo mluvit, nebude to pravda." (Hlava XXII)

"To byste chtěl, aby naše vlast tuhle válku prohrála?" ptal se major Major. "My neprohrajeme. Máme víc mužů, víc peněz a víc materiálu. Kdokoliv z těch deseti miliónů lidí v uniformě mě může nahradit. Někteří lidé umírají v boji, ale mnohem víc jich vydělává prachy a užívá si. Ať se nechá zabít někdo jiný." "Ale co kdyby takhle uvažoval každý, kdo stojí na naší straně?" "Tak bych byl pěknej trouba, kdybych uvažoval nějak jinak, nemyslíte?"

Neztrácejte víru v lidstvo. Pomyslete na stamiliony lidí, kteří vám nikdy neprovedli žádný hanebný kousek.

Básníci se hodně starají o zpochybňování skutečnosti. Svět se jednou provždy zdiskreditoval, a tím, že píšeme, na to upozorňujeme. Myslím si, že má cenu vykročit opačným směrem, vlastně proti básníkům. Obnovovat skutečnost, znovu v ní hledat nějaký smysl, štěstí. To, že navzdory veškeré blbosti a lžím je stále mnoho věcí dobrých a platných.

"Jsem vypravěč, nic víc nic méně. Ani filozof, ani sociolog. Já napořád ve svých posledních knihách mluvím k podobným postavám a postavičkám, jaké vystupují na Dobročinném večírku. A jak nim mluvím? Inu tak, že jim vypravuji příběhy, příběhy jejich, své vlastní, napolo smyšlené a napolo pravdivé. Já nemohu a nechci řešit problémy jako kněz, jako kritik, jako lékař. Nekáži, nepropaguji, nedávám recepty. Jen vypravuji. A není-li v něm vyprávění aspoň zárodek, aspoň náznak, aspoň světélko nových nadějí, jsem špatný vypravěč."

"Chci jen říci pouze určitá fakta o svých českých literárních láskách. K nim patří především Julius Zeyer, a věřte tomu nebo ne, zejména Jan Maria Plojhar pro hrdinův vztah k domovině. A pak záležitost dvou literárních kmotrů z Vodňan, které asi miloval, ale kterým se nemohl přece obdivovat. A nakonec ty stálé úniky z domova do ciziny, jeho přátelství s dánským klasikem J. P. Jacobsenem (poznali se v Itálii), jeho dopisy, neznámé v Čechách, ale už brzy publikované v Itálii, o italské krajině a národu. Ze současníků to nebyl Olbracht. Daleko víc Jan Weiss. Myslím, že jsme se navzájem ovlivňovali. Stylisticky a metafyzicky Jan Čep a z jiných klasiků úplně zapomenutý (v mé době) Josef Uher."

"Ano, bylo mi asi čtrnáct let, když jsem poznal, že jsem rozpolcen rozpolceností světa. […] Strašný i krásný žal mě z toho přepadl. A umíněná láska a umíněná zášť. Nezáleží na tom, zda jsem si tenkrát rozuměl, jak na tom nezáleží dnes. Záleží a záleželo na tom, že jsem se rozhodl hledat ve světě lidi, jež jsem poznal v království dětství, a odvracet se od těch, kdož se pro zchladlé srdce sami odvracejí od dětí malých i těch velkých. Myslím, že toho dne se ze mne stal spisovatel."

Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem dobrá zpěvačka. Když mi bylo 5 let, začala jsem zpívat v kostele a nenáviděl jsem svůj hlas, protože zněl jako dospělé ženy, ne jako dítěte. Styděla jsem se za to. [I never thought of myself as a good singer. When I was 5 years old I started singing in church and I hated my voice because I sounded like a grown woman, not a child. I was ashamed of it.]

Kdo nepředstírá, že je chytřejší, si to o sobě myslí.

Dávám přednost živým myšlenkám mrtvých před mrtvými myšlenkami živých.

Hloupost je to, co je snadnější vymyslet než pochopit.

Jak lidé žijí a myslí, tak také stavějí a sídlí.

Já na smrt samozřejmě myslím, jsem zralá osmdesátiletá paní, takže na to musím myslet. A mám to štěstí, že jsem rozumná, že se jí nebojím. Jenom bych nechtěla umírat v bolestech, že. Ale přijde to, to je samozřejmé.

Ve většině textů Arnošta Lustiga ustupuje dynamika děje dynamice psychiky postav, dynamice myšlenky.

Kdyby ti, co o mně špatně mluví, věděli, co si o nich myslím, pomluvili by mě ještě víc.

A to je ta čarovná Paříž, kde se setkávaly všechny evropské národy, aby se potěšily a utišily svoje zármutky! Co je to za strašné lidi! Jsou to evropští orangutani. Jak jde taměší laskavost a přívětivost dohromady s tak promyšlenou krutostí. (reakce na dobytí Bastilly)

Arabské režimy představovaly až doposud problém a zároveň i jeho řešení. Nedostatek svobody, represe a korupce byly pro islamismus živnou půdou, ale zároveň dotyčné režimy proti tomuto fenoménu celkem úspěšně bojovaly. Jsem pesimista, co se týče místních občanů, a optimista z hlediska boje proti terorismu. Myslím si, že vojáci tyto revoluční výbuchy usměrní a nakonec si moc ponechají. To by zaručilo jistou kontinuitu v boji proti terorismu. (o nepokojích v roce 2011)

Církev se probouzí v myslích lidí.

Kacířství je jen jiné slovo pro svobodu myšlení.