Citáty o lži a pravdě

Básníci jsou lidé pravdy, jelikož pravda umožňuje proniknout do neznáma. A kdo by se odvážil tvrdit, že pro ty, kdož jsou hodni radosti, není krásné, co je nové.

Básníci nejsou jenom lidé krásna. Jsou také - a především - lidé pravdy.

Otázka postavení radaru není ani tak otázka bojová, jako spíše symbolické vymezení teritoria, kdo ke komu patří. V tom směru jsem v Moravcově televizním pořadu parafrázovala ženevského teologa Karla Bartha a řekla: "Raději se budu mýlit s Amerikou, než mít pravdu s Ruskem." Jenomže lidi to přesně otočili na Bushe a Putina, což je naprostá blbost, to jsem neřekla. A když potom další řekl, že tím chci eskalovat válku, tak to již byl další zkreslující posun. (Odpověď na otázku "Proč jste vy osobně třeba pro výstavbu radaru v Brdech?")

Je to absurdní, ale přijmeme-li tedy tu konzumní morálku "objednávka-zakázka-splnění", tak pak tedy musíme dát za pravdu těm ženám. Bohužel, v takové mizerné společnosti žijeme. Ty ženy na to mají právo. (Vyjádření k případům žen, které žalovaly nemocnice, protože se jim kvůli nepovedené interrupci či sterilizaci narodily (zdravé) děti.)

Jiří Čunek byl zaměřen proti romské komunitě, ale my postupujeme tvrdě proti nepřizpůsobivým bez ohledu na etnickou příslušnost. I když je pravda, že je mezi nimi osmdesát procent Romů.

Je pravda, že jsem nepřiplul na Mayflower, ale připlul jsem hned, jak jsem mohl. (odpověď Williamu Thompsonovi, protikandidátovi na místo starosty Chigaca)

Umění je krásná pravda, naprosto ne krásná lež.

Je to prostě jakási nová móda, móda boření mýtů, móda nastavování zrcadla, móda zvláštní, leckdy velmi flagelantské reinterpretace vlastních dějin. Často se dovídáme z různých povrchních komentářů (a teď budu schválně přestřelovat, ale ne moc), že husité byli vlastně banda obyčejných lapků, kteří jen ničili a drancovali Evropu, že doba pobělohorská nebyla dobou temna, ale naopak dobou rozkvětu a vzdělanosti, a že v Rakousko-Uhersku se nám vlastně dařilo docela dobře, a neměli jsme je proto bourat, stačilo je přetvořit jenom na jakousi středoevropskou nebo podunajskou federaci. Někdy to zkrátka vypadá, že stačí jen otočit znaménka a barvy, zaměnit bílou za černou, dát místo plusu minus - a hle, nové české dějiny jsou na světě. Takového Edvarda Beneše jsme ostatně od roku 1989 stačili otočit už dvakrát. Napřed to byl exponent buržoazie - za komunistického režimu, po listopadu 89 se z něj nakrátko stal významný demokratický politik - a dnes už je to opět v médiích jakýsi přisluhovač nebo dokonce agent Stalina. A když už jsme u toho: hlavní tragédií druhé světové války, jak se někdy zdá při četbě médií nebo dívání se na televizi, už není nacistická genocida českého národa, ale poválečné excesy během odsunu Němců. Dámy a pánové, já záměrně karikuji, záměrně to přeháním - a vy to víte. Ale stejně tak víte, že kus pravdy mám, a já zase vím, že vás to - stejně jako mě - zlobí. Máme zaplaťpánbůh demokracii, máme zaplaťpánbůh svobodu slova, a proto nechť si každý říká a píše, co chce. Ale to, vážení přátelé, platí i pro nás. Proto si tady slibme, že k těmto věcem nebudeme mlčet, že budeme psát a mluvit, kde to půjde a jak to půjde, a že prostě nenecháme veřejný prostor zaplnit povídačkami o vlastní historii, která je obrácená naruby pod praporem jakési podivné nesmyslné sebereflexe. Když to budeme dělat, tak to nejhorší, co se nám může stát, je, že nám nějaký krasoduch občas vynadá do nacionalistů nebo nás obviní, že máme jiráskovsko-nejedlovské vidění světa - a to, dámy a pánové, nebolí, na to se dá zvyknout.

Člověk může ztělesňovat pravdu, ale nemůže pravdu znát.

Mluvit pravdu je trapné, ale muset lhát je ještě trapnější.

Myslím, že křesťané se nejvíce sbližují tehdy, kdy jsou vystaveni pronásledování. V Iráku, v Pákistánu, v Indonésii, v Orisse či Radžastánu, žijí křesťané pod tlakem a nemohou si dovolit ten luxus čekat na sjednocení, dokud se věci nevyřeší. Setkal jsem se osobně s několika lidmi, kteří byli vystaveni násilí, mezi nimiž byla jedna žena, která byla nucena být svědkem mučení a zavraždění svého manžela, protože odmítl opustit svoji křesťanskou víru. Toto je moment, který pomůže pochopit, jaké pravdy jsou základní.

Obecná definice civilizace: civilizovaná společnost vykazuje pět kvalit pravdy, krásy, dobrodružství, umění a míru.

Režiséři jsou jedinými skutečnými gaunery, které znám a kteří jako jediní rozhodují o životě a smrti podobně ležérně jako mafie.

Co vždycky a všichni brali jako pravdu, je skoro jistě falešné.

V životě jsem nikdy nikomu nezáviděl, spíš jsem schopen velkého obdivu k výlučnosti a výjimečnosti. Možná je to tím, že mám své kořeny na vesnici. To vesnické klukovství strašně pomáhá nehrát si na důstojnost. Neoblékat si ráno se sakem podobu na celý den, protože stejně nakonec každý pozná, že je to póza. Herec by měl být ve všedním životě svůj, aby mu zbylo dost sil, až se večer rozevře opona. (závěr knihy Pokus o kus pravdy)

Nadšený z toho nejsem, ale jak jsem předeslal, když to někdo zaplatil a udělal, tak já tomu bránit nebudu. Takže se mi nelíbí. Prý mám křivou nohu a to není pravda. (o své soše na pardubickém závodišti)

Vítězná lež se stává pravdou.

To snad není pravda, dotkli jsme se hokejového nebe, Martin Procházka jako doma na Kladně prostřelil Curtice Joshepa! (po vítězném gólu na MS 1996 v hokeji)

Byli jsme jako právníci bezmocní. Stále nám opakovali, že musíme věřit straně, která je kolektivní moudrostí. Vždyť my byli oklamáni stejně jako ti odsouzení! Komu se mám jít omluvit? Všem, anebo nikomu?

Nafilmovať celý svet Panny zázračnice do takej intenzívnej a sugestívnej sily, akú má Tatarkov scenár, nebola ľahká úloha. Uvedomil som si isté riziko, ktoré vyplýva z ohraničených možností filmu, ale podstúpil som ho rád v mene krásnej myšlienky: fantázia je svetlo sveta, spôsob ako pozdvihnúť, obveseliť ľudského ducha, v mene Anabelly, ktorú každý pozná, lebo si ju vysníval, lebo prišla vtedy, keď sme ju najviac potrebovali, v mene našich snov a predstáv, naplnených takou intenzitou túžby, že sa stávajú pravdou, časťou nášho života.