Ludikativní základně Švankmajerovy tvorby nejde ovšem jen o sarkasmus a o negaci negace. S jejím pozitivním aspektem se setkáváme nejzřetelněji v jeho experimentaci s taktilními objekty. Zde už hra získává čistě noetickou funkci v rovině surrealistické fenomenologie imaginace, která má zpřístupnit skryté vztahy mezi nevědomím a uvědomovacím procesem. Podobně jako se jeho objekty a koláže dobývají do časoprostorového kontinua, alespoň dvojrozměrného, prostřednictvím filmu, jeho obrazotvornost se dožaduje rozšíření pole smyslového vnímání, aby mohla být stále mocněji sycena dynamikou reality, aby dosáhla své univerzální integrity. Touto svou tendencí se stává Švankmajerův princip hry významnou složkou perspektivy, o níž lze soudit, že vzniká z opozice vůči racionalistické hodnotové orientaci a směřuje k surracionalitě jako k prameni příštího civilizačního cyklu.
Přejít na citát