Stefan Zweig (1881 – 1942)
Rakouský prozaik, esejista, básník a překladatel.
Člověk může uniknout všemu, jenom ne sobě samému.
Omyl tisíců uhájí vždy své právo proti pravdě jednotlivce.
Pravdy je možné šířit, ale není je možné vnucovat.
Iluze není možné setřást tak lehce jako rtuť teploměru.
Dlouhé utrpení unaví nejen nemocného, ale i soucit druhých.
Jediné právo, které člověku zbývá, je právo, aby si směl pojít tak, jak se mu líbí... a aby mu ostatní dali se svou pomocí pokoj.
Jsme vděčni velkému muži, ukáže-li nám své slabosti, které ho činí lidským.
Revoluce nikdy nenáleží prvnímu, který jí začne, nýbrž vždy až poslednímu, který jí dokončil.
Žádná vina není zapomenuta, když o ní ví svědomí.
Neopětovat žádost ženy znamená též zničit její hrdost, urazit její stud...
Králové nemilují lidi, kteří je spatřili v jejich slabé chvíli, a despotické povahy nemilují rádce, kteří si třeba v jediném případě počínali chytřeji než ony samy.
Neštěstí činí zranitelným a neustálé utrpení nespravedlivým.
Skvělí jsou vždy hrdinové, které nikdo nezná.
Nač žijeme, když vítr zavane stopu hned za naším střevícem.
Žádný lékař nezná lepší lék na unavené tělo a ztrápenou duši, než je naděje.
Jedinec může vehnat masu do vášně, ale téměř nikdy se mu již nepodaří rozpoutanou vášeň opět spoutat.
Myšlení ještě žádnému šéfovi neuškodilo.
Strach a pokora se dají vynutit, úcta a vážnost nikoli.
Historie vynáší vždy jen toho, kdo má úspěch.
Národ nesnáší nic s takovou nevolí jako poplatek, který mu uloží cizí moc.