Publius Ovidius Naso (43 – 17)
To, v čem žijeme nyní, jsou časy skutečně zlaté: za zlato největší čest, za zlato lásku máš.
Před tím, co za mnou jde, prchám, co uniká, sleduji stále.
Klid je posilou těla a potravu skýtá i duchu, obojí trmácí však přílišná svízel a strast.
Rychle plyne čas a my stárneme, jak tiše jdou roky.
Ty bys nevěděl snad jak dlouhé ruce má král?
Netrvá království lásky, je-li v něm vladařů víc.
I když se nedostávají síly, alespoň dobrá vůle si zasluhuje pochvalu.
Ránu, jež nedá se zhojit, je třeba mečem vytnout, aby se nenakazila nedotčená část.
Je těžké štěstí pokojně snášet.
Naděje nutí trosečníka k mocným tempům, třebaže ještě nevidí břeh.
Štěstěna je stálá jen ve své vrtkavosti.
K odvaze nutí mne strach.
Kdo uzmul polibek a nevezme vše, zaslouží, aby ztratil i to, co získal.
Chceš-li se vhodně vdát, sobě rovného si zvol.
Je pozdě chystat lék, když dlouhými odklady zlá nemoc nabyla sil.
Všechno lidské visí na tenkém vlásku.
Láská má svůj tábor, v něm každý milovník slouží.
Klidem se posilní tělo, i duch si v něm potravu najde.
Oheň se živí větrem, však větrem i uhasnout může: Mírný sílu mu dá, silný jej zahubí však.