Milan Kundera
Česko-francúzsky spisovateľ.
Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije. Teprve později mu odvážou šátek z očí a on, pohlédnuv na minulost, zjistí co žil a jaký to mělo smysl.
Milovat se se ženou a spát se ženou jsou dvě odlišné vášně. Nejen rozličné ale i protikladné. Láska se neprojevuje touhou po styku, což zahrnuje nekonečné množství žen, ale touhu po sdíleném spánku, touha omezená na jednu ženu.
Láska je cit, který nám dává falešnou iluzi poznání.
Dôkazom pravej lásky je to, že sme milovaní bez zásluh.
Muž smí chtít po ženě cokoli, ale nechce-li jednat jako surovec, musí jí umožnit, aby jednala v souladu se svými nejhlubšími sebeklamy.
Člověk má velkou výhodu, že se nemůže potkat sám se sebou v mladším vydání.
Román je plod lidské iluze, že můžeme pochopit druhého. Ale co víme jeden o druhém? Nic! Jediné, co můžeme učinit je podat svědectví každý sám o sobě. Všechno ostatní je překročení naší pravomoci. Všechno ostaní je lež.
Boj člověka s mocí je bojem vzpomínek se zapomněním.
Člověk oddaný své víře je pokorný a má pokorně přijímat i nespravedlivý trest.
Čtyřicátník nejenže nevyžaduje věrnost, ale cítí se bezpečněji, mají-li jeho přítelkyně vážné známosti.
Láska k ženě v žádném případě neznamená, že si muž nasadí klapky na oči a nevidí krásu jiných žen.
Muži obdivují ženy, které mluví jako knihy, ale berou si ženy, které vaří jako z kuchařské knihy.