Michel de Montaigne

Vědu si nelze naložit jako ranec na záda, má-li být dosaženo zdaru, s tou se musíte zasnoubit.

Je to vzácná shovívavost přírody, že nás tak dlouho necháva naživu.

Vynaložil jsem všechno své úsilí na tvorbu svého života, v tom je mé povolání a mé dílo.

Naše nedůvěra posiluje v nepoctivosti naše bližní.

Abychom utužili ducha, je třeba utužit svaly.

V lidském společenství nepotřebujeme my, lidé, o nic víc úřadů, pravidel a životních předpisů, než jich potřebují jeřábi nebo mravenci ve svém.

Umíněnost a zarytost jsou nejlepší důkazy hlouposti.

Názory, které jsou v rozporu s mými, mě neurážejí ani neudivují - podněcují mě a cvičí moji mysl.

Člověk není od přirozenosti dobrý, ani špatný, je schopen velkých činů, ohromného sebeobětování, i překvapivé podlosti.

Domnívám se, že si fantazie lidská nedovede představit nic tak ztřeštěného, pro co by nebylo příkladu ve skutečném životě a co by tudíž náš rozum nedovedl podepřít a obhájit.

Mluvím pravdu, ne tolik, jak bych chtěl, ale tak, jak se odvážím, a odvažuji se trochu víc, čím jsem starší.

Nikdo druhým nerozdává své peníze. Ale svůj čas a svůj život rozdává každý.

Dbejme, aby nám stáří neudělalo vrásky také na duši, když je dělá na tváři.

Nejdrobnější a nejniternější nesnáze jsou nejdotěrnější, a jako vám oči nejvíc unaví a popsují drobná písmenka, tak vás nejvíc rozdráždí ty největší malichernosti. Déšť nepatrných trampot je horší pohromou než sebekatastrofálnější jediná.

Často je výhodnější o vinici přijít nežli se o ni soudit.

K čemu je vám dobré pouštět se do hledání pravdy s někým, kdo není schopen rovného kroku ani náležitého způsobu?... Jeden potáhne na východ, druhý na západ, všichni společně ztratí ze zřetele podstatu věci a utopí ji v záplavě podružností. Hodinu budou bouřit, a pak již vlastně nebudou vědět, co vůbec hledají: jeden se k věci ještě nedostal, druhý se nad ni povznesl, třetí je kdesi vedle... Jiný zase ukapává slova a považuje je za argumenty; další uplatňuje jen výhodu silnějších plic; ještě další končí tím, že vyvrací sám sebe. A máme tu jiného, který nás ohlušuje zbytečnými úvody a odbočkami; a ještě jednoho, ten bojuje holými nadávkami a hledá chlup, aby se mohl zbavit rozprávky s vtipným soupeřem, jehož argumenty ho vhánějí do úzkých; a posledního, který z věci nechápe ani zbla, ale snaží se vás obklíčit pletivem svých dialektických úskoků a rohatkami svých zasukovatých formulí.

Morem člověka je jeho domnění, že ví.

Máme si zuby nehty chránit požitek životních rozkoší, jež nám léta postupně rvou z ruky.

Aby sme otužili ducha, treba otužiť svaly.

Človek znechutený ohovára víno, že je bez chuti; zdravý ho vychutnáva, smädnému je lahôdkou.