Michel de Montaigne (1533 – 1592)
Francouzský renesanční myslitel, humanista, skeptik. Dal vzniknout novému literárnímu žánru – eseji.
Vědu si nelze naložit jako ranec na záda, má-li být dosaženo zdaru, s tou se musíte zasnoubit.
Je to vzácná shovívavost přírody, že nás tak dlouho necháva naživu.
Vynaložil jsem všechno své úsilí na tvorbu svého života, v tom je mé povolání a mé dílo.
Naše nedůvěra posiluje v nepoctivosti naše bližní.
Abychom utužili ducha, je třeba utužit svaly.
V lidském společenství nepotřebujeme my, lidé, o nic víc úřadů, pravidel a životních předpisů, než jich potřebují jeřábi nebo mravenci ve svém.
Umíněnost a zarytost jsou nejlepší důkazy hlouposti.
Názory, které jsou v rozporu s mými, mě neurážejí ani neudivují - podněcují mě a cvičí moji mysl.
Člověk není od přirozenosti dobrý, ani špatný, je schopen velkých činů, ohromného sebeobětování, i překvapivé podlosti.
Domnívám se, že si fantazie lidská nedovede představit nic tak ztřeštěného, pro co by nebylo příkladu ve skutečném životě a co by tudíž náš rozum nedovedl podepřít a obhájit.
Mluvím pravdu, ne tolik, jak bych chtěl, ale tak, jak se odvážím, a odvažuji se trochu víc, čím jsem starší.
Nikdo druhým nerozdává své peníze. Ale svůj čas a svůj život rozdává každý.
Dbejme, aby nám stáří neudělalo vrásky také na duši, když je dělá na tváři.
Nejdrobnější a nejniternější nesnáze jsou nejdotěrnější, a jako vám oči nejvíc unaví a popsují drobná písmenka, tak vás nejvíc rozdráždí ty největší malichernosti. Déšť nepatrných trampot je horší pohromou než sebekatastrofálnější jediná.
Často je výhodnější o vinici přijít nežli se o ni soudit.
K čemu je vám dobré pouštět se do hledání pravdy s někým, kdo není schopen rovného kroku ani náležitého způsobu?... Jeden potáhne na východ, druhý na západ, všichni společně ztratí ze zřetele podstatu věci a utopí ji v záplavě podružností. Hodinu budou bouřit, a pak již vlastně nebudou vědět, co vůbec hledají: jeden se k věci ještě nedostal, druhý se nad ni povznesl, třetí je kdesi vedle... Jiný zase ukapává slova a považuje je za argumenty; další uplatňuje jen výhodu silnějších plic; ještě další končí tím, že vyvrací sám sebe. A máme tu jiného, který nás ohlušuje zbytečnými úvody a odbočkami; a ještě jednoho, ten bojuje holými nadávkami a hledá chlup, aby se mohl zbavit rozprávky s vtipným soupeřem, jehož argumenty ho vhánějí do úzkých; a posledního, který z věci nechápe ani zbla, ale snaží se vás obklíčit pletivem svých dialektických úskoků a rohatkami svých zasukovatých formulí.
Morem člověka je jeho domnění, že ví.
Máme si zuby nehty chránit požitek životních rozkoší, jež nám léta postupně rvou z ruky.
Aby sme otužili ducha, treba otužiť svaly.
Človek znechutený ohovára víno, že je bez chuti; zdravý ho vychutnáva, smädnému je lahôdkou.