Michel de Montaigne (1533 – 1592)
Francouzský renesanční myslitel, humanista, skeptik. Dal vzniknout novému literárnímu žánru – eseji.
Není vášně, která by do té míry rovnováhu našeho úsudku narušovala, jako hněv.
Lidé často jako klasy se zprvu zvedají a vyvyšují, ale až uzrají do řádného zrna, počnou se pokorně sklánět.
Nejlepší vládou je pro každý národ ta vláda, pod jakou obstál.
Jakmile se láska změní v přátelství, vyprchává a mizí.
Úmysl rozhoduje o ceně našich skutků.
Velikost člověka vzniká na oprátce chvíle.
Je výhodné narodit se ve velmi zkaženém století: ve srovnání s jiným se vám totiž v takovém dostane levně nálepky ctnosti. Kdo je za našich dnů pouze otcovrahem a svatokrádcem, je řádným a čestným člověkem.
Aby se člověk vyléčil z nevědomosti, musí se k ní doznat.
Všechny obecné soudy jsou nepřesné a nebezpečné.
Nespolehlivost našich smyslů činí nespolehlivým všechno, co zplodí.
Vzdělanost lze přejímat od jiných - moudří můžeme být jedině moudrostí vlastní.
V dialogu je shoda tím nejnudnšjším činitelem.
Kdo nevidí, že na výchově dětí a péči o ně závisí ve státu všechno? A přece jsou bez nejmenšího uvážení ponechávány na pospas rodičům, byť i sebepošetilejším a zlým.
Člověk dobrých mravů může mít názory falešné a člověk špatný může hlásat pravdu, ba může ji hlásat i ten, kdo v ni nevěří.
Příroda má ve zvyku vymáhat velmi lichvářské úroky.
Kdo by lidi učil umírat, učil by je žít.
Vážný úkol vlády nad tolika lidmi není úkolem pro lenochy.
Naše osobní přednosti se podobají řece: ta čím je hlubší, tím méně hučí.
Moudří uchovají v tajnosti jak sladkosti, tak kyselosti manželství.
Po zlém nenastupuje vždy nutně dobré; může je vystřídat i nové zlo, horší předešlého.