Marcel Proust (1871 – 1922)
Francouzský spisovatel a překladatel.
Láska je subjektivní. Milujeme nikoli skutečné bytosti, nýbrž bytosti, které si vytváříme.
Představa, že zemřeme, je krutější než umírání...
Nervní lidé jsou solí země: dali nám všechno, co máme velkého.
Odvaha mít vlastní názor vždy připadá tomu, proti komu se projevuje, jako vypočítavost a zbabělost.
Pro zrození lásky je třeba, aby nebyla na překážku ošklivost. Milenec však brzy dospívá k tomu, že shledává svou milenku krásnou právě v té podobě, jakou má, aniž si myslí na pravou krásu.
Člověk je to, co je mu podobné. Obvykle nenávidí, a vlastní vady viditelné zvenčí ho pobuřují.
Láska je jen nedostatek dobré vůle k přátelství.
Láska je hra s city a boj s rozumem.
Vypadá to, jako že příroda nesvede seslat na člověka pořádné marodění, leda nemoci krátké. Ale soudobé lékařství je už dokáže prodlužovat.
Člověk miluje jen to, co úplně nevlastní.
Cizoložství, jestliže je založeno na opravdové lásce, nijak rodinné city a příbuzenské povinnosti nezviklá, ale dokáže je spíš vzkřísit.
Každé myšlení je pohodlné a lehké, když nepočítáme se skutečností.
Štěstí prospívá tělu, ale starosti rozvíjení ducha.
Genialita, dokonce i velké nadání, nepochází ani tak z intelektuálních úrvků, ze zvláštní myšlenkové vytříbenosti, jimiž někdo vyniká nad své bližní,jako spíš ze schopnosti své předpoklady přeměnit a transformovat.
Láska mezi milenci je šťastná jen v normě přátelství, nikoliv ve formě manželství.
Při četbě ze sebe vždycky trochu rádi vystupujeme a cestujeme.
Jaká krutá muka pociťujeme, když se odlučujeme od toho, co milujeme. Museli bychom pozbýt rozumu, abychom se jim vystavovali dobrovolně.
Touha rozvíjí a majetnictví rozbíjí každou věc.
Člověk rád pohrdá cílem, kterého buďto nedosáhl nebo kterého dosáhl definitivně.
Věčné trvání není dílům přislíbeno o nic víc než lidem.