Karel Čapek

Celý náš život se utváří mezi tím, co chceme a co musíme.

Hřích je jistý špatný stav duše, kdežto zločin je jistý špatný průběh věci. Jsou těžké hříchy, jež nejsou těžkými zločiny, a naopak.

Chtěl bych jednou v životě napsat knihu, která by byla tak dobrá a silná, že by upoutala i člověka stiženého zánětem okostice.

I na spáleništi si někdo ohřívá svou polévku.

Nemůže se o nás sice říkat, že náruživě uctíváme stát; ale přesto jsme fanatičtí etatisti; všechno čekáme jen od státu, všechno mu ukládáme a div se nedomáháme toho, aby nás přišel podrbat soudní sluha, kousne-li nás blecha. Jeden z našich národních rysů je silná nechuť k úřadům, ale stejně výrazným rysem naší národní povahy je mystická důvěra, že úřady se mají o všechno postarat a mají k tomu plno prostředků. (1925)

(O snech)... Tvrdím, že v devadesáti devíti případech ze sta jsou sny šmízo, brak, haraburdí, veteš, zadina, šmejd a plevel, které nestojí za fajfku tabáku. Jsou sice virtuosové ve snech, jako například pan K. M. Čapek-Chod, kterému se zdá, co si před usnutím umíní, takže si může předem udělat koncertní program snů na celou noc; ale my všichni ostatní si dnes upřímně řekněme, že za rok tak dva tři sny se povedou a stojí za to, aby si je člověk pamatoval, ale jinak že máme sny tuctové, plytké, všední, směšné, nicotné, pitvorné, trapné, nestydaté, nemotorné, jaklové a nedůstojné. A krom toho popletené, nesmyslné, stokrát opakovené, děravé, nejasné, zločinné, nudné, šmírařské a nejapné. A nadto ještě hloupé, bez děje, nastavované a mrzké a pokořující; a nás vůbec nehodné.

Pesimismus je jisté požitkářství; je to prostředek, jak se radovati ze špatného stavu věcí. (O věcech obecných čili Zóon politikon)

Vede-li inženýr dráhu, nevede ji přes vrchol hory, nýbrž oklikou po jejím úpatí. Tato oklika není kompromis mezi přímostí tratě a výškou hory, je to prostě velm přesné počítání se skutečnými fakty. V politice se však nepracuje inženýrsky: udělá se projekt a čeká se, s jakými překážkami se setká, a teprve potom se handluje o nějakou tu okliku. Řeší-li se všechno kompromisem, znamená to, že nejsou předem váženy okolnosti, s nimiž bude nutno dále prakticky počítat: tomu se ovšem říká fušerská práce. (1925)

Víte, kdo je nejbohatší? To se rozumí, že milenci; ne však pro různé duševní poklady a državy, nýbrž pro celou spoustu hmotných věcí, které si beztrestně přisvojují. "Pamatuješ se, Pepo, na tu naši lavičku? Víš tam v našem lese, co jsme tenkrát šli?" Těm nestydům stačí, aby tamtudy jednou šli, a už je to jejich!

Všichni rádi stárneme, když je nám osmnáct.

Zvykne-li si člověk bavit se náhražkami života, ztrácí schopnost bavit se životem samým.

Žijeme v nadprodukci poznatků, které už nemůžeme zkonzumovat.

Žádná diplomacie a žádný spolek národů není tak univerzální jako literatura; ale lidé jí nepřikládají dost váhy, to je to; proto se mohou pořád ještě nenávidět nebo si být cizí.

Člověk, který píše do novin, pro novinový papír, upíraje oči na lidi, pro něž píše, nemá pocit, že plní nějaký velejemný úkol, hodný ručního papíru a omezené tiráže, připadá si spíš jako dělník, ale ujišťuji vás, že to naprosto není pocit ponižující.

Pravím, že je špatným novinářem a špatným spisovatelem novin, kdo uzavírá sebe sama v jakousi uzoučkou duchovní specializaci. Být v novinách a psát pro noviny, to znamená mít především vztah ke všemu, co jest, nalézt živý, přímý, demokratický zájem o celou skutečnost bez intelektuálního fouňovství.

Ve většině případů se člověk stává novinářem následkem svedení; nevím o nikom, kdo by od dětství horoval jen o tom, že jednou bude žurnalistou.

... Tvrdím, že v devadesáti devíti případech ze sta jsou sny šmízo, brak, haraburdí, veteš, zadina, šmejd a plevel, které nestojí za fajfku tabáku. Jsou sice virtuosové ve snech, jako například pan K. M. Čapek-Chod, kterému se zdá, co si před usnutím umíní, takže si může předem udělat koncertní program snů na celou noc; ale my všichni ostatní si dnes upřímně řekněme, že za rok tak dva tři sny se povedou a stojí za to, aby si je člověk pamatoval, ale jinak že máme sny tuctové, plytké, všední, směšné, nicotné, pitvorné, trapné, nestydaté, nemotorné, jaklové a nedůstojné. A krom toho popletené, nesmyslné, stokrát opakovené, děravé, nejasné, zločinné, nudné, šmírařské a nejapné. A nadto ještě hloupé, bez děje, nastavované a mrzké a pokořující; a nás vůbec nehodné.

Z dvou různých názorů vítězí vždy spíš ten hlučnější.

Zjednodušte některým lidem slovník a nebudou mít co říct…

Svoboda slova je pěkná věc; míň pěkné je, že přitom je - mimochodem ovšem - také svoboda žvanění a drzostí.