Jean-Paul Sartre

Možno existujú krajšie časy, ale súčasný je náš.

Umřít není všechno: musíme umřít včas.

Lidé už objevili vše mimo to, jak mají žít.

Člověk buď musí mít rád lidi, nebo musí příštipkařit.

Je zapotřebí, aby otcové pochopili syny a poskyli jim prostředky, s nimiž mladí lidé budou s to realizovat sny svých otců.

Můj život nekonečně překračuje hranice uvědomění, jehož kdy mohu o svém životě nabýt.

Velkorysost, podobně jako lakota nebo rasismus, je pouze tajný balzám na zahojení našich vnitřních ran a nakonec nás otráví.

Každý slib je na nejlepší cestě k tomu být falešný.

Ten druhý je nezbytným prostředníkem mezi mnou a mnou samým.

Peklo jsou ti druzí, ale právě tak jsem mohl napsat, že ráj jsou ti druzí, zkrátka, všechno přichází k člověku jenom od druhých, od lidí.

Mlčení, to je Bůh. Nepřítomnost, to je Bůh. Bůh, to je samota lidí.

Hněv může vyprovokovat vzpouru, avšak nedokáže otřást režimem.

Člověk žije, umírá, neví ani, jak žije, ani jak umírá.

Každá lidská bytost žije a umírá sama, o nic méně cizí sobě než ostatním.

Když jsou lidé průměrní, neznamená to, že musí být skromní. Naopak, jsou pyšní na to, že jsou průměrní.

Svoboda je volbou vlastního bytí. Tato volba je absurdní.

Revoluce je koňská medicína. Společnost roztlouká své kosti ranami kladiva, ničí svou strukturu, obrací naruby své instituce, mění vlastnické poměry a nově rozděluje statky, zaměřuje výrobu podle jiných zásad, pokouší se co nejrychleji tempo jejího přírůstku, a právě v tuto chvíli nejradikálnějšího rozbíjení se snaží znovu budovat, vytvořit si novou kostru tím, že štěpuje kostní dřeň. Léčba je to radikální, často je nutno prosazovat ji násilím.

Člověk není nic jiného než je jeho život.

Potřebuji druhého, abych plně chápal všechny struktury svého bytí.

Brány svojej väznice si nesie každý v sebe.