Jean Dutourd (1930 – 2011)
Francouzský romanopisec. Během německé invaze do Francie při druhé světové válce byl zajat ve věku dvanácti let, ale podařilo se mu útéct. Vrátil se do Paříže, kde vystudoval filozofii.
Sen, to je dým, kterému můžeme dát libovolný tvar, všelijak ho formovat, jsme všemocní. Ale skutečnost je vzpurná, nepoddajná, nedá se hníst. Potlučeme si o ni prsty.
Marnivost vede k zločinu.
Láska probouzí šílenství, jakmile se změní v utkvělou myšlenku, která se pořád vrací, na které se jako na věšáku zachycuje duch, čím dál tím víc nečinný.
Člověk, který sní, je jako člověk, který drží hladovku. Stravuje svou vlastní podstatu.
Náhoda, to je omyl. Je to uličnictví, které se vymklo z determinismu, které nebylo zahrnuto do základních údajů o problému, které tedy není podstatné, čili neexistuje.
Lid nemiluje proroky; vidí v nich šašky, a když dojde na to, co předpověděli, nikdo si na jejich předpověď ani nevzpomene.
Dělat literaturu je daleko těžší, a tedy zábavnější než dělat politiku.
Každá radost má své meze.
Člověk se proslaví vždycky jen tím, co je bezcenné, protože mezi lidmi vládne soustavné nedorozumění.
Politik se musí na veřejnosti projevovat jako optimista. Je to profesionální optimista. Ale nakonec svému předstíranému optimismu sám začne věřit. Optimismus mu přejde z řečí do duše.
Každá bytost je uzavřena sama v sobě jako v zapečetěné láhvi. Naslouchá jenom svým vnitřním zvykům, které přehlušují všechny ostatní zvuky vnějšího světa.
Nedostatek iluzí, snaha snižovat a skepticizmus vedou ke stejně vážným omylům v hodnocení jako přemíra iluzí, nadšení a víra.
Jediné, co v lidském životě stojí za vypravování, to je mládí.
Maloměšťák je pro mě člověk, který je povznesený v nepravou chvíli a nadchne se hloupostmi.
Nuda je původcem většiny zločinů.
Umělec je upír, bere všechno a nedává nic; živí jenom své dílo, myslí jenom na ně.
Umělec hledá, jako by hledal diamant. Musí odstranit horninu, rýt, hrabat, odhazovat neřád, kopat, navrstvit nesmírné hromady země, aby nakonec našel miniaturní kousíček čistého krystalického uhlíku,. Zato je ten drobeček nejtvrdší, nejskvělejší, nejkrásnější z nerostů. Dá se s ním rýt do čehokoli, do něho ničím.
Výčitky svědomí nevyvolává poklesek, nýbrž trest.
Človek nikdy nedostane to, po čom túži, vo chvíli, keď po tom túži.
Skutočný optimizmus nespočíva v presvedčení, že všetko pôjde dobre, ale v názore, že nie všetko pôjde zle.