Jean Dutourd (1930 – 2011)
Francouzský romanopisec. Během německé invaze do Francie při druhé světové válce byl zajat ve věku dvanácti let, ale podařilo se mu útéct. Vrátil se do Paříže, kde vystudoval filozofii.
Duše poroučí událostem a hmota ulehne před duchem jako pes.
Člověk se má za autora a zatím je postavou. Stvořením, místo tvůrcem.
Prostá fyzická záliba není dostatečný důvod k lásce. Rozkoš je zaměnitelná.
Nuda je důvodem většiny zločinů.
Úspěch není jen dotek kouzelné hůlky, musí se za ním naopak dlouho utíkat a dohoní ho jen ten, kdo běží opravdu rychle.
Politika člověka konzervuje.
Člověk není nikdy tak šťastný, jako ve chvíli, kdy mu lidé zavdají důvod k tomu, aby je měl rád.
Cit je ve skutečnosti cosi velice vzácného, cosi výjimečného. Nestačí na to běžný slovník.
Člověk vždy dosáhne toho, po čem silně touží.
Nepohodlí je pro člověka výborná věc, vede ho ke skromnosti a přičinlivosti, udržuje ho v kontaktu s reálným světem a tak dále.
Všichni politici jsou od počátku světa stejní, přestože se okolnosti mění a události se nikdy nevyvíjejí stejným způsobem.
Spisovatelé a básníci musejí být daleko prozíravější než policisté a soudci, protože neodsuzují k vězení či k smrti, nýbrž k věčnému zatracení.
Mládí nikdy nepočítá s tím, že je mladé.
Skutečný optimismus nespočívá v přesvědčení, že všechno půjde dobře, ale v názoru, že ne všechno půjde špatně.
Jeden člověk nemůže sám nést všechno soužení světa, ani ne to, které sám vyvolá.
Člověk nikdy nesmí dát na zdání.
Láska se nevysvětluje, jen konstatuje.
Dějiny lidstva jsou jedna řada ztracených příležitostí, které člověk propásl svou krátkozrakostí, tou věčnou vnitřní lehkovážností, která je jeho údělem.
Láska přijde, panečku, padesátníkovi draho!
Milenka, nezákonná láska, se chová opačně než manželka. Víceméně tuší, že v ní milenec zrazuje všechno, co má kolem sebe a co je mu podobné. Snaží se tedy, aby se co nejvíce odlišila.