Jan Werich (1905 – 1980)
Český divadelní a filmový herec, scénárista a dramatik, představitel meziválečné avantgardy.
Z chytrosti nelze nikoho žádným dekretem vystěhovat. Chytrost se nedá dekretem ani nastěhovat.
Lučebním kamenem pro zjišťování pravosti daného blbce je humor: blbec skutečný nesnáší, když si někdo dělá z blbců legraci. V první řadě to nesnášejí cenzoři.
Jakmile se z mládí začne dělat zásluha je to špatné. Protože každej blbec - starej - byl taky jednou mladej blbec.
Bylo by na světě mnohem méně práce a namáhání, kdyby lidé věděli napřed, co se podaří a co ne.
Epochy a staletí jsou ony mžiky na jevišti, kdy vlastní ucho se diví, co vlastní huba povídá.
Král se přestal dívat do dálky a pravil: "Já byl líný vás poslouchat a teď jsem líný se ptát, o čem tu byla řeč," a zůstal králem ještě dlouhá léta, protože byl líný umřít.
Všechno je konečné. Tak to říká rozum. I když cit mu do toho často rád kecá.
Když chodíte na ryby, přiroste vám řeka k srdci, jako ta nejlepší ženská. Je věrná a vzrušující, konejšivá a přitom nevyzpytatelná.
Smích nikdy není pronic a zanic, snad jen u šílených lidí.
Smích je svátkem obličeje.
Ono je to jako v tý starý cirkusácký anekdotě, jak říká ředitel klaunovi: "Klaune, proč ten kůň nezpívá?" A klaun odpoví: "Není mu dáno." A ředitel řekne: "Tak mu dejte!" A v tom je celej vtip umění: komu není dáno, tomu se dát nedá.
Když rozum nad něčím zůstane stát, o to rychleji se pak rozběhne. Rozum, který zůstane stát, je v pořádku. Nesmí si lehnout.
Slavný ruský biolog Pavlov už dávno zjistil pokusy na psech, že spokojenost a pocit bezpečí jsou ještě lepší kuchař, než hlad. Jinými slovy: jest vědecky dokázáno, že příjemné okolí, světlo, pohled na květiny, útulnost a čistota pomáhají jedlíkovi vylučovat větší množství žaludečních šťáv. Tím se zlepší trávení, čili lépe využije suroviny, ať už ta surovina je buřt nebo Gigot d’agneau en croute avec gratin Dauphinois ? la Créme.
Vy doktoři přece jen toho víte víc, nežli si my myslíme.
Já si myslím, že národní umělec jako takový je titul, o kterém je těžko mluvit, protože národním umělcem může být podle mého názoru, když umřel a když součet jeho práce leží na stole, na stole národa, a národ si tý práce váží, akceptuje ji, uzná, že ten člověk něco pro ně udělal. A pak ten národ může říct ano, toto je náš národní umělec. Ale když se usnáší o národním umělectví skupina žijících spoluobčanů, ať jsou jakýkoliv, tak je to furt jenom osobní mínění té skupiny. A nemá to s národním umělectvím vůbec co dělat. A je to jenom titul, jenom metál, s kterým se dá kupčit. A proto já si myslím, že národní umělectví je spíš taková komická záležitost. (…) Zas na druhý straně uznávám, že lidi, já nerad říkám lid, protože to je taková více méně štampilka dneska, na celém světě, ale lidi to mají rádi, protože je to velice lidský. A taky by nemělo smysl se proti tomu bouřit, nebo to zesměšňovat, protože bych v první řadě zklamal ty, kterým se to líbí, který mi to přejou.
Ono je to jako v tý starý cirkusácký anekdotě, jak říkal ředitel klaunovi: "Klaune, proč ten kůň nezpívá?" A klaun odpoví: "Není mu dáno." A ředitel řekne: "Tak mu dejte!" A v tom je celej vtip umění: komu není dáno, tomu se dát nedá.
Není-li tu ta, kterou mám rád, tak mám rád tu, která tu je.
Nic nesnižuje mužovo sebevědomí tolik, jako nejistota co do počtu vlastních dětí.
Lidské štěstí, to je taková šňůrka, na kterou navlékáme malé korálky, taková malá štěstí - čím jsou drobnější a čím je jich víc, tím je to jejich štěstí větší.
Dokonalost je znamenitá věc, ale má jednu vadu. Věští konec.