Jan Švankmajer citáty

Já říkám, že on je režisér praktik. On je vám schopný říct, když máte detail a potřebuje, abyste byl vzteklej a nepříčetnej, že potřebuje aby vaše hlava byla vzteklá, potřebuje prostě do záběru vzteklou hlavu.

Cele se poddej svým obsesím. Stejně nic lepšího nemáš. Obsese jsou relikty dětství. A právě z hlubin dětství pocházejí ty největší poklady. [...] Animaci používej jako magickou operaci. Animace není pohybování neživých věcí, ale jejich oživení. [...] Stále zaměňuj sen za realitu a naopak. [...] Čím hlouběji jdeš do fantastického děje, tím musíš být realističtější v detailu. [...] Imaginace je subverzivní, protože staví možné proti skutečnému. Imaginace polidštila člověka, ne práce.

Moje filmy přitahují ty diváky, kteří ještě nezabouchli dveře za svým dětstvím a nenechali si pragmatickou civilizací vymlátit z duše imaginaci.

"Ovšem každý umělec cítí, že jeho tvorba s něčím koresponduje, že má někde kořeny, stejně tak je to u mne. Surrealismus pak vnímám jako svého druhu romantismus dvacátého i jednadvacátého století."

Ludikativní základně Švankmajerovy tvorby nejde ovšem jen o sarkasmus a o negaci negace. S jejím pozitivním aspektem se setkáváme nejzřetelněji v jeho experimentaci s taktilními objekty. Zde už hra získává čistě noetickou funkci v rovině surrealistické fenomenologie imaginace, která má zpřístupnit skryté vztahy mezi nevědomím a uvědomovacím procesem. Podobně jako se jeho objekty a koláže dobývají do časoprostorového kontinua, alespoň dvojrozměrného, prostřednictvím filmu, jeho obrazotvornost se dožaduje rozšíření pole smyslového vnímání, aby mohla být stále mocněji sycena dynamikou reality, aby dosáhla své univerzální integrity. Touto svou tendencí se stává Švankmajerův princip hry významnou složkou perspektivy, o níž lze soudit, že vzniká z opozice vůči racionalistické hodnotové orientaci a směřuje k surracionalitě jako k prameni příštího civilizačního cyklu.

Švankmajer stojí za rachotící antikvární kamerou vyrobenou v roce 1949 a dorozumívá se pouze úsměvem. Laskavým a uklidňujícím. Pak ironickým a cynickým. Jindy ďábelsky hříšným. Na vysvětlení mu stačí jen pár slov. Jenom špatný dirigent prosí: ‚Pozounisté hrajte to jako když vlny naráží na skálu v Pacifiku‘. Pozounisté by se mu vysmáli. Opravdový Maestro zaklepe na pult a řekne: ‚Pozouny, osm taktu po čísle G7 - je staccato a forte!‘

Samozřejmě jsem pana Švankmajera znal, neviděl jsem od něj všechno, ale některé věci si pamatuju ještě z dětství a to jsou takový ty intenzivní prazážitky, kdy člověk neví proč, a který má tak pod kůží.