Ivo Andrić (1892 – 1975)
Srbský spisovatel a básník.
Velká, opravdová láska ukáže svou plnou sílu jen tehdy, podaří-li se jí z dvou milenců, slabých lidí, udělat tvory nebojící se ani změn, ani neštěstí, ani rozloučení, ani nemoci, ani života a smrti.
Z toho, co nebylo a nikdy nebude, vytvoří zruční spisovatelé nejkrásnější romány o tom, co je.
...cítím čas jako živel, tu vlídný a užitečný, tu škodlivý a ničivý, tak jako člověk cítí vzduch, oheň a vodu. Dusím se nedostatkem času a nebo cítím, jak mě pálí a deptá, anebo v něm pluji s pocitem božské lehkosti. A přitom v každém okamžiku vím, že čas je jen bolestná iluze, že je to ve skutečnosti pouze počet souzených nám tepů a že jinak ani neexistuje.
Běda člověku, jenž nerozumí žertu i společnosti, která se neumí, netroufne si, anebo se nemůže bezelstně smát.
Život je nepochopitelný zázrak, protože se sice stále opotřebovává a drolí, a přesto trvá a stojí pevně, jako most na Drině.
Srdce produkuje myšlenky, jež jsou rozumu nepochopitelné.
Zklamat se v nějaké velké naději není žádná hanba. Už sám fakt, že taková naděje mohla existovat je tak cenný, že není příliš draze zaplacen zklamáním, i kdyby bylo nevím jak těžké.
Je absurdní chtít prodloužit život vždy a za každou cenu. Mládí je třeba prodloužit, mládí nebo alespoň sílu zralých let.
Kdo dokáže prohrát a oživit samotu, získal celý svět.
Otec si stěžuje na líného, zkaženého syna, který se dal na špatnou cestu, rozhazuje jmění, trápí ostatní členy rodiny i otce samého: "Kdybych zplodil kámen, měl bych si na co sednout. Takhle nic."
V rozlehlém brambořišti osamělá slunečnice pod zataženým nebem. Stojí obrácená k východu, protože slunce celý den nevyšlo zpod mraků a nyní je za mraky kdesi na západě. Jenže slunečnice zřejmě ztratila orientaci, a tak stojí celá bez sebe už od rána a čeká na slunce...
Snad polovina odporných škodlivých věcí otravujících život člověka a hyzdících tvář světa byla zosnována v manželské posteli nebo kolem ní.
Viděl jsem, v čem spočívá takzvaná bojovnost některých "bojových" lidí. Vymyslí si svůj "boj", vydupou si ze země důvody, dají mu jméno a bojují bez rizika a bezvýsledně. Bojují - jenom aby nemuseli myslet a pracovat.
V přísnosti, již někdejší zhýralci projevují vůči mládeži, bývá cosi obzvláště ošklivého. Trestají mládež i za své někdejší přestupky a snad se mstí i za svou nynější nemohoucnost.
Že mlčení je síla a mluvení slabost, to je vidět i z toho, že starci a děti rádi mluví.
V základě toužíme jen po jednom: po pravdě. Vymanit se z hukotu slov, probít se schématem obrazů a proniknout k pravdě, nahé, prosté, třeba i smrtelné. Po všech nebohých příbězích, se samým mlčením spočinout na tvrdé a temné půdě, nevidět, nedýchat, nežít, ale posledním zábleskem vědomí obsáhnout pravdu, jedinou důstojnost. Zhasněte příběh a fantazii jako čadivou lampu. Svítá.
Co nebolí - to není život, co nepomíjí - to není štěstí.
Srdce produkuje myšlienky, ktoré sú rozumu nepochopiteľné.
Žena čakajúca na milenca je nedočkavejšia než žena, ktorá čaká svoje prvé dieťa.
Žena, čekající na svého milence, je nedočkavější než ta, která čeká na své první dítě.