Golda Meirová citáty

Vzpomíná na setkání s vyslanci Židovské legie [Nikdy předtím jsem se nesetkala s lidmi, jako byli tito Palestinci, ani jsem neslyšela příběhy, jaké o Jišuvu vyprávěli. Bylo to poprvé, kdy jsem se dozvěděla, jak hrozně trpí brutalitou tureckého režimu, který již normální život v zemi prakticky zastavil. Měli horečné obavy o osud Židů v Palestině a přesvědčovali nás, že účinný židovský nárok na izraelskou zemi po válce bude možno vznést jenom tehdy, bude-li náš národ hrát významnou a viditelnou vojenskou úlohu, jakožto Židé, ve válce. Skutečně hovořili o Židovské legii s takovým zaujetím, že jsem se okamžitě pokusila do ní přihlásit jako dobrovolnice ? a byla jsem zdrcena, když jsem zjistila, že děvčata přijímána nebudou.]

V dopise americkému sionistickému příteli po půl roce žití v mandátní Palestině, 1921. [Ti, kdo mluví o návratu, jsou čerství příchozí. Jeden starý dělník je plný inspirace a víry. Říkám, že dokud jsou tady ještě ti, kteří vytvořili to málo, co tu je, nemohu odejít a ty musíš přijet. Neřekla bych to, kdybych nevěděla, že jsi připraven těžce pracovat. Je pravda, že dokonce i těžká práce se hledá obtížně, ale nepochybuju, že si něco najdeš. Pochopitelně, toto není Amerika a člověk může ekonomicky dost trpět. Mohou být znovu nepokoje. Ale jestli někdo chce mít svou vlastní zemi a jestli si to přeje celým srdcem, musí na to být připraven. Až přijdeš, jsem si jistá, že budem schopni plánovat. Není na co čekat.]

V projevu v Tel Avivu několik dní před transferem židovských uprchlíků zpět do Evropy, 1947 [Britům musíme říct: je velká iluze myslet si, že jsme slabí. Ať Velká Británie se svou mocnou flotilou, se svými četnými děly i letadly zví, že tento lid není tak slabý, a že jeho síla tomu neochvějně odolá.]

Vzpomíná na setkání s jordánským králem Abdalláhem před hlasováním Valného shromáždění OSN o rozdělení Palestiny, 1947 [Souhlasil, že se se mnou setká - jako s šéfem politického odboru Židovské agentury - v domě na Naharajimu, kde měla Palestinská energetická společnost vodní elektrárnu. Přijela jsem do Naharajimu s jedním z našich arabských expertů - Elijahuem Sassonem. Vypili jsme obvyklé ceremoniální šálky kávy a pak jsme začali hovořit. Abdulláh byl malý, velmi vyrovnaný muž s velkým šarmem. Velmi brzy ujasnil jádro problému. Nepřipojí se k žádnému arabskému útoku proti nám. Vždycky zůstane naším přítelem, řekl, a jako my si přál mír víc než cokoli jiného. Koneckonců, máme společného nepřítele, jeruzalémského muftího Hádždže Amína al-Husajního. A nejen to, navíc navrhl, abychom se setkali znovu po hlasování Spojených národů.]

V projevu k dallaským Židům při její fundraisingové cestě po USA, 1948 [Nemůžete rozhodnout zda budeme bojovat nebo ne. My budeme. Můžete rozhodnout jedinou věc, zda-li zvítězíme, či zda zvítězí muftí (…) a já vás prosím, nerozhodněte se příliš pozdě. Nelitujte hořce za tři měsíce, protože jste se nerozhodli dnes.]

V reakci na vraždu hraběte Folke Bernardotta, Moskva, 1948 [Myslela jsem, že nastal konec světa, a dala bych nevím co za to, abych mohla odletět domů a být tam během nastávající krize.]

Popisuje rozhovor s Johnem Fitzgeraldem Kennedym, 1963 [Kdybychom znovu ztratili svou suverenitu, ti z nás, kteří by zůstali naživu - a nebylo by jich příliš mnoho -, by byli znovu rozptýleni. Ale my už nemáme tu obrovskou pokladnici našeho náboženství, naší kultury a naší víry, kterou jsme kdysi měli. Mnohé jsme ztratili, když šest milionů Židů zahynulo během holocaustu. (…) Mene tekel adresované Izraeli zní "Vyvarujte se ztratit ještě jednou svou suverenitu, protože tentokrát byste o ni mohli přijít navždy." Kdyby k tomu mělo dojít, pak moje generace vstoupí do dějin, jako generace, která udělala Izrael znovu suverénním, ale nevěděla, jak má tuto nezávislost udržet. Když jsem skončila, Kennedy se ke mně naklonil. Vzal mě za ruku, podíval se mi do očí a řekl velice slavnostně: "Rozumím paní Meirová. Nedělejte si starosti. Izraeli se nic nestane."]

po Mnichovském masakru, 1972 [Stát Izrael existuje proto, aby bránil Židy. Aby bránil Židy před nepřítelem, a aby jim poskytl jediné útočiště na světě, kde by mohli žít v míru a pokoji. Vždycky, když Izrael bojoval, snažil se udělat čáru za minulostí. Nesnížil se na úroveň svých nepřátel. Snažil se být zdrženlivý i při obraně vlastních dětí. Snažil se je zachránit a přitom si zachovat čisté ruce; zachránit je a přitom dodržovat všechna pravidla slušného chování. Bez zbytečných krutostí. Aniž by riskoval život třeba jen jediného náhodného chodce. Izrael je jedinou zemí, která nemá trest smrti dokonce ani pro teroristy, špiony a sabotéry.]

6. října 1973, v den vypuknutí jomkipurské války v 18.00 v projevu k obyvatelstvu [Občané Izraele: kolem 14.00 dnes armády Egypta a Sýrie zahájily ofenzívu proti Izraeli (…) Izraelské obranné síly bojují a zatlačují tento útok. Nepřítel utrpěl vážné ztráty (…) Věřili, že překvapí občany Izraele v Den smíření, kdy se mnozí budou modlit v synagogách (…) ale my překvapeni nebyli (…) Naše vojska zaujala postavení potřebná, aby mohla čelit nebezpečí. Nemáme pochyb o našem vítězství, ale pokládáme opětné zahájení egyptsko-syrské agrese za akt rovnající se šílenství.]

o práci v kibucu [Kibuc ze mně udělal experta na chov kuřat. Předtím jsem se bála být v místnosti s jediným kuřetem.]

Jordánský deník v reakci na nabídku Goldy Meirové jet diskutovat s egyptským prezitendem Násirem o dohodě, 1969 [Paní Meirová byla připravena odjet do Káhiry diskutovat s prezidentem Násirem, ale ke své lítosti nebyla pozvána. Věří, že jednoho krásného dne se na Středním východě objeví svět bez děl. Golda Meirová se chová jako babička, vyprávějící před spaním pohádky svým vnoučatům.]

Zitra se dozvíme, že Golda Meirová neuznává ani násobilku. (reakce na její prohlášení o neexistenci palestinského lidu) - Ješajahu Leibowitz

V projevu před Valným shromážděním OSN, 5. prosince 1956 [Izrael šel do pouště nebo osazoval kamenité stráně, aby založil nové vesnice, vybudoval silnice, domy, školy a nemocnice, zatímco arabští teroristé přicházející z Egypta a Jordánska byli posíláni, aby zabíjeli a ničili. Izraelci kopali studny, rozváděli vodu na dlouhé vzdálenosti; Egypt vysílal fedajíny, aby vyhazovali studny a vodovody do vzduchu. Židé z Jemenu přivezli nemocné, podvyživené děti a mysleli, že dvě z každých pěti zemřou; my jsme toto číslo snížili na jedno dítě z pětadvaceti. Zatímco Izrael krmil tyto děti a léčil jejich nemoci, fedajíni byli posíláni, aby házeli bomby na děti v synagogách a granáty na dětské jesle.]