Franz Kafka (1883 – 1924)
Pražský německy píšící spisovatel židovského původu, jeden z literárně nejvlivnějších a nejoceňovanějších spisovatelů 20. století.
Každý člověk má svůj vlastní život a svého vlastního boha. Svého obhájce a soudce.
Luxus bohatých je zaplacen bídou chudých.
Člověk může všechno, jenom sám před sebou neunikne.
Kdo hledá nenajde, ale kdo nehledá bude nalezen.
Kdo se stará jen o budoucnost, je méně předvídavý než ten, kdo se stará jen o okamžik, neboť se nestará ani o ten okamžik, ale jen o jeho trvání.
Proč je na cestě k smrti tolik zastávek, proč jde vše tak pomalu?
Pravda je nedělitelná, proto se sama nemůže poznávat; kdo ji chce poznat, musí být lží.
První známkou začínajícího poznání je touha zemřít.
Mládí je šťastné pro svou schopnost vidět krásu - nestárne.
Život je neobratně sestavená hostina, při níž se netrpělivě čeká na předkrm, zatím co kolem přešla v tichu hlavní pečeně.
Logika je sice neotřesitelná, ale člověku, který chce žít, neodolá.
Myšlenka se stává volnou teprve tehdy, když přestane být podpěrou.
Oženit se, založit rodinu, přijmout všechny děti, jež přijdou, zachovat je na tomto nejistém světě a dokonce, bude-li to možné, je trochu vést, to je podle mého přesvědčení nejzazší meta, jíž může člověk dosáhnout.
Mlčanie je jedna z vlastností dokonalosti.
Němčina je mi mateřštinou, ale čeština je mému srdci bližší.
Ti dobří mívají stejný krok. Ostatní ale, aniž to tuší, tancují kolem dobové tance.
Všichni úředníci jsou podrážděni, i když se zdají klidní. Tím ovšem zvlášť trpí právě ti advokátkové…Jedině správné je smířit se s danými poměry. I kdyby bylo možné zlepšit jednotlivosti - to však je nesmyslná pověra -, dosáhlo by se nanejvýš něčeho pro případy budoucí, sobě samému by však člověk nesmírně uškodil, neboť by vzbudil zvláštní pozornost vždy pomstychtivého úřednictva. Jen nevzbudit pozornost!
V mých očích jsou zdi, oddělující zdravé a nemocné, jen výrazem slepoty vůči skutečné hodnotě člověka, která je tam i zde stejná...
Základním lidským hříchem je netrpělivost.
Proč nezůstat stále přikloněn k tomu, co nás může sjednotit a neobracet se k tomu, co nás odtrhává od hromadného společenství.