François de la Rochefoucauld (1613 – 1680)
Francouzský spisovatel, autor aforismů.
Jak má člověk vědět co očekává od budoucnosti, když ani neví to, co chce od přítomnosti.
Odloučení chabé city tlumí a silné zvětšuje, tak jako vítr zhasíná svíčky a rozdmychává oheň.
Není počestných žen, které by tím nebyly už dlouho znuděny.
Spory by netrvaly tak dlouho, kdyby chyba byla jen na jedné straně.
Odmítnutí chvály je přáním být chválen dvakrát.
Člověk, který se nemůže pochlubit ničím jiným, než svými vznešenými předky, má podobu bramboru: jeho lepší část je pod zemí.
Dost lidí zavrhuje majetek, ale málokdo se ho umí vzdát.
Starci rádi udílejí dobrá ponaučení, aby se utěšili nad tím, že už nemohou dávat špatné příklady.
Odpouštíme do té míry, do jaké milujeme.
Proč máme takovou paměť, že si pamatujeme nejmenší podrobnosti toho, co se nám přihodilo, ale ne takovou, abychom si zapamatovali, kolikrát jsme to řekli téže osobě?
Jsou výtky, které znamenají hold, a pochvaly, které jsou utrháním na cti.
Víc než vtipnost pozvedne rozhovor důvěra.
Nic nedáváme tak štědře jako rady.
Nenacházíme vůbec žádné lidi se zdravým rozumem kromě těch, kteří souhlasí s našimi názory.
Nejnepohodlnější pitomci jsou ti duchaplní.
Člověk si někdy namlouvá, že mu je podkuřování protivné. Ve skutečnosti mu je protivný jen způsob, jakým se mu podkuřuje.
Bojíme se znát celou pravdu o svých milovaných.
Obnovená přátelství potřebují větší péči než nepřerušená.
Kdykoli nás nenávist strhne příliš, pak vždycky pod úroveň toho, koho nenávidíme.
Jakmile nás hlupák pochválí, už se nám nezdá tak hloupý.