François de la Rochefoucauld (1613 – 1680)
Francouzský spisovatel, autor aforismů.
Dobře mluví jen ten, kdo řekne všechno, co je třeba, a nic víc, než je třeba.
Nikdo se nemůže mýlit častěji, než ti, kteří takovou možnost nechtějí vůbec připustit.
Naši nepřátelé jsou blíže pravdě při posuzování nás samých než my.
Nikdo není tak dobrý, aby si byl vědom, kolik napáchá zla.
Lidé se chvástají velkolepými činy, i když za ně nemohou jejich velkolepé plány, nýbrž jen náhoda.
Největší prosťáček přesvědčí z nadšení lépe než nejlepší řečník z povinnosti.
Půvab novosti v lásce je totéž co ojínění na ovoci - pel se snadno setře, a nikdy se nevrátí.
S neštěstím, na které nám nestačí síla, se vyrovnáme bezmocností.
V neštěstí nás často utěší pomyšlení, že všichni vidí, jak jsme nešťastni.
Naše ctnosti jsou nejčastěji jen přestrojené neřesti.
Kdybychom sami neměli nedostatky, nepůsobilo by nám takové potěšení nacházet je na druhých.
Být mladou a nebýt krásnou je právě tak málo potěšitelné, jako být krásnou avšak nebýt mladou.
Štěstí si musíme vytoužit nebo vysnít, jakmile přijde neočekávaně, nevíme, co s ním, a zmarníme je.
Ať si jsou naděje klamné, ale aspoň nás provedou životem po růžových cestách.
Ať už filosofové hlásali životní angažovanost nebo únik, šlo jen o jejich vlastní gesto, a netřeba se o tom dohadovat víc než o barvě vázanky.
Trvání našich vášní nezávisí na nás právě tak jako délka našeho života.
Leckdy odpouštíme těm, s kterými se nudíme. Ale nemůžeme odpustit těm, kteří se nudí s námi.
Přílišná dobrotivost nás snadno uvrhne do otroctví.
Když nás někdo velebí, neříká nám nic nového. - Stačí, když nás hlupák pochválí - rázem se nám nezdá tak hloupý.
Důkaz neobyčejných předností je, když ti, kdož vám závidí, jsou nuceni vás chválit.