Étienne Bonnot de Condillac (1715 – 1780)
Francouzský kněz a osvícenský filozof. Jeho hlavním dílem je Esej o původu lidského poznání.
Láska spočívá v tom, že se nám líbí právě ten, kdo je pro ostatní nezajímavý.
Sebeláska nás snadno přesvědčuje o tom, že věci jsou chvályhodné pouze potud, pokud přitahují nejenom naši pozornost, ale i nějak nás uspokojují…
I nejmenší krok je ve filozofii nesnadný.
Nejlepší způsob jak poučit ostatní je vést je cestou, kterou jsme byli nuceni projít, abychom se sami poučili.
Nemůžeme zjistit bod, kdy bláznovství začíná, vymezíme-li je pouze následky jeho omylů.
Rozum není ničím jiným než poznáním způsobu, jak máme řídit činnosti naší duše.
Schvalujeme svoje chování s takovou jistotou, s jakou je kritizujeme u druhých.
Ve filozofickém zkoumání je třeba rozeznávat, v životě pak posuzovat.
Věci, které nám připadají nejzvláštnější, byly ve své době nejpřirozenější.
Pro krásu těla naletí člověk na ošklivost duše.
Charakter národů se ukazuje ještě otevřeněji než charakter jednotlivců - lidé v davu nemohou jednat podle dohody, aby ukryli své vášně.
Oduševnělé srdce má stálé důvody k nevěře.
Duch je v podstatě nástrojem, pomocí něhož nabýváme idejí, vzdalujících se od idejí nejobyčejnějších.
Řád věci přirozený nemůže nikdy škodit.
Charakter lidu podstupuje tedy přibližně tytéž proměny jako jeho vláda a upevňuje se teprve potom, když tato nabyla trvalé formy.
Charaktery lidí se mění podle rozmanitosti a kombinace vášní.
Člověk k sobě bytostně potřebuje někoho, komu by věřil natolik, že by na něho mohl svádět své chyby.
Láska jako taková, má svá vývojová stadia. Zpočátku je to nedospělost, pak zrání a nakonec únava.
Zkušenost filozofa, jako zkušenost lodivoda, je poznáním úskalí, na nichž ostatní ztroskotali; bez tohoto poznání není kompasu, jenž by ho mohl vést.
Filozof se často přihlásí k pravdě, aniž by ji znal.