Edvard Munch citáty

"Všechno je v nás, bratři, v mocné hře života! Radost je přítelkyní smutku, jaro poslem podzimu a smrt rodí život!"

"Šel jsem po cestě se dvěma přáteli - slunce zapadalo za horu nad městem a fjordem - pocítil jsem nápor smutku - nebe se náhle změnilo v krvavou červeň. Zastavil jsem se, opřel o zábradlí, smrtelně unaven - přátelé se po mně ohlédli a pokračovali dál - díval jsem se nad plápolajícími mraky na fjordem, byly jak krev a meč, a město - modročerný fjord a město - mí přátelé šli dál a já tam stál a třásl se strachy - cítil jsem jakoby velký, nekonečný výkřik šel tou nekonečnou přírodou."

"Nemoc, šílenství a smrt byly černí andělé, kteří stáli stráž u mé kolébky a kteří mě celý život provázeli."

"Rád bych lidem, kteří se už mnoho let buď smějí, nebo potřásají hlavou, když vidí naše obrazy, udělil menší lekci. Nechápou, že v těch impresích může být i troška rozumu - že podle okamžitého dojmu prostor může být červený nebo modrý. Od dětských let jsou zvyklý na to, že listí a tráva jsou zelené a barva pleti růžová. Nejsou schopni pochopit, že naše snažení je myšleno vážně - považují je za humbuk, nedbalost, nebo duševní poruchu, ta se jim zdá nejpravděpodobnější. Nemohou pochopit, že umělci to s těmi obrazy myslí vážně, že vznikly v trýzni a za probdělých nocí, že stály krev a nervy."

"Příjde-li člověk ráno z tmavé ložnice do obývacího pokoje, vidí například všechno v namodralém světle. I nejtemnější stíny jsou projasněny. Po chvíli si zvykne na světlo, stíny se stanou hlubšími a člověk vidí vše ostřeji. Chce-li nyní namalovat takovou náladu, právě to, co ho uchvátilo, tuto modrou, jasnou ranní náladu, pak nemůže pouze sedět a zírat na každý předmět a všechno namalovat "tak jak to vidí", musí malovat "tak, jak to má být", jak to vypadalo, když ho motiv uchvátil. A jestliže člověk neumí malovat zpaměti, ale potřebuje modely, pak to prostě špatné dopadne."

"Nemaluji, co vidím, ale co jsem viděl."

"Ve vodě stál zlatý sloup. Měsíc byl ze zlata - pohyboval se - tál ve svém vlastním lesku - zlato plynulo po vodě - když se naše oči setkaly, neviditelné ruce splétaly jemná vlákna - která vnikala tvýma velkýma očima do mých očí a svázala dohromady naše srdce."

"Není třeba víc malovat pokoje, muže, jak čtou, a ženy, jak pletou, - měli by to být živoucí lidé, dýchající, trpící a milující. - Chci namalovat řadu takových obrazů. Lidé musí před nimi pocítit jejich posvátnost a smeknout jako v kostele."