Cesare Pavese (1908 – 1950)
Taliansky spisovateľ.
Muž nepláče pro lásku, která ho zradila, ale pro pokoření, že si nezasloužil důvěry
S člověkem, který trpí, se jedná jako s ožralými: No tak nech toho, ale tak už dej pokoj, ale tohle ne, no tak už dost.
Není krásné být dítětem, je krásné myslit na dobu, kdy jsme byli dětmi.
Umět vyslovit, jak strašně mám rád, znamená milovat, ale málo.
Tvrdit, že náš úspěch je dílem prozřetelnosti, a ne naší vlastní chytrosti, je prohnaný způsob, jak zvětšit ve vlastních očích význam tohoto úspěchu.
Věc, které se člověk potají bál, se přihodí vždy.
Jediná radost na světě je začínat.
Je hezké žít, protože žít znamená začínat neustále v každém okamžiku. Jestliže člověku chybí smysl pro tohle...chce zemřít.
Náboženství spočívá ve víře, že cokoli se děje - je mimořádně důležité.
Kdyby nebylo souložení nejdůležitější věcí života, Genese by jím nezačínala.
Motlitba je výjev citu - jako přátelství.
Milostnou strategii ovládá jen ten, kdo není zamilován.
Ženy mají dost důvtipu, aby se v případě že se provdají za milionáře, do něj i zamilovaly.
Čím hlouběji jsme klesli, o to je víc v sázce. Dotýkáme se dna. Když je všechno ztraceno, najdeme sebe. A aby k tomu člověk došel, aby se stal Bohem, stačí, aby se dotkl dna, aby se poznal až do dna.
Život není hledání zkušeností, ale hledání sama sebe. Objevíme-li vlastní stav do základu, všimneme si, že tento stav těsně souvisí s naším vlastním osudem, a dojdeme klidu.
Dříve moc sloužila ideologiím, nyní slouží ideologie moci.
Niet rafinovanejšej pomsty ako je tá, ktorú vykonávajú iní tvojmu nepriateľovi. Má naviac tú nevýhodu, že ti ponecháva úlohu veľkorysého človeka.
Jediná radost na světě je začínat.
Tohle je nejkrutější - umění žít záleží v tom, že umíme ukrývat před osobami, jež jsou nám nejdražší, radost z toho, že jsme s nimi - jinak je ztrácíme.
Žena, která není hloupá, potká dříve nebo později lidskou trosku a pokusí se ji zachránit. Někdy se jí to podaří. Ale žena, která není hloupá, potká dříve nebo později zdravého muže a udělá z něho trosku. Podaří se jí to vždycky.
Především se nesmí zapomenout, že dělat poezii je stejné jako milovat. Nikdy se nedovíme, zda je naše radost sdílena. Odměna za to, že jsme tolik trpěli, je pak v tom, že zemřeme jako psi.