Carl Gustav Jung (1875 – 1961)
Švýcarský psycholog a psychoterapeut, zakladatel analytické psychologie.
Osobnost se vyvíjí v průběhu života z těžko znatelných nebo i neznatelných zárodečných vloh a teprve naše činy ukáží, kdo vlastně jsme. Jsme jako Slunce, které živí život na Zemi a plodí všelicos krásného, zvláštního i zlého: jsme jako matky, které nosí v lůně štěstí i hoře, o kterých nic nevědí. Zprvu nevíme, jaké činy nebo zločiny, jaký osud, jaké dobro a jaké zlo v sobě máme: a teprve podzim vyjeví, co zplodilo jaro, a teprve večer bude jasné, co ráno začalo.
Ukažte mi zdravého člověka, a já vám ho vyléčím.
Zdravý člověk lidi nemučí, mučite-li se stávají ti, co byli mučeni.
Na prostředí člověka, zejména na děti, nepůsobí nic duševně silněji než nežitý život rodičů.
Po nějaké době člověk objeví, že ve světových dějinách se neděje nic skutečně ‚‘‘nového‘‘. O něčem skutečně novém by se mohlo mluvit teprve tehdy, až by jednou nastal ten nepředstavitelný případ, že by rozum, lidskost a láska dobyly trvalého vítězství.
Člověk může ztratit rozum více či méně normálním způsobem.
Hudebníci, malíři a umělci všech druhů často nedovedou vůbec myslet, protože nikdy úmyslně nepoužívají svůj mozek.
Relativní znehodnocení ženy znamená toto: muž ji v jistém smyslu miluje méně, zato však žena vystupuje jako pronásledovatelka, to znamená jako čarodějnice. Tak se spolu se zvýšeným uctíváním Marie a v jeho důsledku vyvinul blud o čarodějnicích, tato nesmazatelná skvrna na pozdním středověku.
Co se týče nejzákladnějších věcí, nic nevíme. Pouze, když si to přiznáme, bude možný návrat do rovnováhy.
Zcela prapůvodní skutečnost, že člověk předpokládá totožnost vlastní psychologie s psychologií druhého, ztěžuje nebo znemožňuje správné pochopení ženské psýché.
Psychologie zaručuje skutečné vědění o druhém pohlaví a nahrazuje svévolné mínění, onen pramen nevyléčitelných nedorozumění, která pustošivě ničí manželství naší doby.
Vysoký ideál výchovy k osobnosti by se raději neměl aplikovat na děti.Neboť co se všeobecně rozumí pod"osobností" , totiž určitá duševní celost schopná odporu a nadaná silou, to je dospělý ideál.Ten to ideál bychom chtěli podsouvat dětství v období, kdy si jedinec ještě není vědom problému své takzvané dospělosti nebo - což je ještě horší - kdy se mu vědomě vyhýbá.
Neexistuje žádná lidská ohavnost a abnormalita, která by nebyla vložena do lůna milující matky. Jako Slunce září nad spravedlivými i nespravedlivými a jako těhotné a kojící matky pečují se stejnou láskou o dítka boží i o děti ďábla a nedbají o možné následky, tak jsme i my částmi této zvláštní přírody a stejně jako ona v sobě nosíme nedozírno.
Kultura je v podstatě kontinuita a dalekosáhlé uchování starého.: dychtění po novotách však vytváří nekulturu a končí v nepokrytém barbarství.
Čím větší protiklad, tím větší je také potenciál.Velká energie vychází jen z patřičně velkého napětí protikladů.
Příroda nedělá chyby. Správný a špatný jsou lidské kategorie. Přírodní proces je právě to, co je, a nic více - není to nesmysl a není to nerozumné. Fakt je ten, že my nerozumíme.
Fanatismus je vždy příznakem potlačené pochybnosti.
Člověk je totiž paradoxní, a to se změnit nedá.
Intuice je funkce, kterou vidíte za rohy, což ve skutečnosti nemůžete udělat, ale ona to udělá za vás a vy jí důvěřujete.