Jan Berwid-Buquoy

Šéfa se rozhodně nebojím! Zrovna včera jsem mu dal v redakci facku - a potom jsem podlezl dveře. Hned nato jsem ho pronásledoval za sebou ven - až na ulici k viaduktu. Tam jsem se rozpřáhl, abych mu vrazil druhou - koukám, kde je - a on mi klečel na prsou!

Politik sedící na vrcholu moci tam není proto, aby se na druhé díval zpatra nýbrž proto, aby ukazoval cestu.

Vy, pane docente, jako politolog, to možná víte lépe, ale mně osobně není nic známo o tom, že by chtěl Reinhard Heydrich vyhubit český národ. Když se dá Němec s Čechem dohromady, tak dobudou svět. Je ovšem nutné Čechovi rázně zdůraznit, že jeho dědeček se jmenoval Šubrt a babička Vágnerová. Anebo Šulc a Müllerová? Já teď přesně nevím!

Při sledování historických televizních pořadů NDR, docházím k závěru, že u Stalingradu bojovali pouze Západní Němci. Východní Němci tam byli sice také, ale stříleli do vzduchu.

Redaktore, co to o mně vysíláte za krávoviny? Jakýpak pravicový extremismus? Já jsem se ho zeptal, jestli chce přes držku. Protože mi neodpověděl, předpokládal jsem, že chce. Kdyby nechtěl, tak by to přece řekl! To, že to byl Turek, je náhoda. Zmlátil bych zrovna tak nějakého Vietnamce, Araba nebo cikána - mě je to úplně jedno! Když se ptám, tak vyžaduji od takového mouřenína odpověď. Pakliže drží hubu, vycházím z toho, že chce přes ní dostat!

Když už nemůžeš přesvědčit, vyvolej alespoň nejistotu, popř. zmatek!

Tvrzení, že jsem rasista je rozhlasový výmysl docenta Buquoye. Já ve skutečnosti proti černochům vůbec nic nemám - každý z nás by měl jednoho mít.

Ježíš Kristus nám pouze ukazuje cestu. Jít ovšem musíme sami. Bylo by bláhové se domnívat, že to někdo udělá za nás.

Volby nic nezmění, jinak by byly již dávno zakázané. Tendence i nadále setrvává: Prasata se střídají, koryto zůstává!

Šovinisté a nacionalisté se nemají čím chlubit. Stát se Francouzem, Němcem, Čechem nebo Polákem není žádnou zásluhou. Člověk se prostě jako takový narodí. Tím se šovinisté a nacionalisté dokonce chlubí něčím, co za ně udělali jiní, kteří je vytvořili a poslali na tento svět.

Komunismus nebyl nebezpečný tím, že byl lží, nýbrž, že byl polopravdou. Lež má krátké nohy, daleko neujde. Polopravda, oproti tomu, má zatraceně tuhý život.

Cílem lidského povolání by neměla být jenom snaha, pokud možno se dobře uživit. Hledáme-li ve svém zaměstnání pouze způsob jak vydělávat peníze, minuli jsme se životem. Pakliže se ve svém povolání nepokusíte učinit něco mimořádného, co by prospělo celému lidstvu, je vaše práce pouze lepším otroctvím. Touha po sebekázní, učinit dobré lepším a zdokonalování sebe sama, jsou žádoucím cílem každého lidského snažení.

Naši předkové snili o životě, který by je zbavil dřiny, jenž je zotročovala. Veškeré vynálezy a objevy užívané v plné hojnosti dnes, jsou produkty snů těch, kdo tu žili před námi. I my máme onu povinnost předat tuto zeměkouli do rukou další generaci v takovém důstojném stavu, aby mohla pokračovat v započatém díle.

Zcela určitě je pohodlnější plout po proudu, vyhýbat se odporu, být povrchním, nedbalým nebo v nejlepším případě být průměrným. Kdo se však chce dostat k prameni, musí plout proti proudu. Je všeobecně známo, že na nejvyšších příčkách společnosti není žádná tlačenice. Vynikáte-li však v něčem užitečném, bude po vás poptávka, ať je vaše postavení jakékoli, bez ohledu na vaše poměry, národnostní nebo rasovou příslušnost.

V našem nitru sedí jakýsi tichý soudce, který objektivně a bez předsudků posuzuje naše činy. Chválí nás a nebo nás trestá. Tohoto soudce nelze podplatit. Konáme-li zlé, jsme potrestáni. Jednáme-li dobře, jsme odměněni. Pouze naše nejlepší činy uspokojí tohoto soudce. Jenom v takovém případě si můžeme být jisti tou nejlepší odměnou.

Poté, co jsme v roce 1999 měšický zámek zpřístupnili veřejnosti, přicházely stovky návštěvníků, aby se přesvědčily, jak pokračují restaurační práce. Jedním z nich byl jakýsi středoškolský učitel ze severních Čech. Život tohoto muže "zářil" naprostou průměrností na hranici arogance. Tvrdil mi: "Nikdy jsem se v mládí nedopustil takové bláhovosti, abych stavěl vzdušné zámky. Byl jsem vždy realistou".

Určitě jste se s nimi již setkali. Existují duchovní pastýři, kteří jsou sice hodnými lidmi, ale jinak jsou k ničemu. Jedná se o jakýsi druh pilných pánbíčkářů, jenž lpí houževnatě na každém písmenu bible, nudí a otravují tím své nejbližší okolí.

Důvěryhodný charakter je základním kamenem hospodářského úspěchu. Budete se možná velice divit, ale nejdůležitějším prvkem obchodního světa je férovost a poctivost. Kdo, coby "podnikatel", krade, tuneluje, nedodržuje smlouvy a sliby, nekončí jako miliardář, nýbrž jako dlouholetý trestanec za mřížemi kriminálu. Jeho životní úroveň je potom nejnižší ze všech…

Šlechta v mnohých zemích Evropy přestala být společenskou elitou, protože ve svém poslání selhala. Šlechtictví vždy zavazovalo a zavazuje. To je spojeno s obrovskými povinnostmi vůči státu, národu a lidskému pokolení. Šlechtic, žijící sám za zdmi svého zámku nebo paláce, prakticky lidstvu ničím nepřispívá a je v principu pochybnou existencí. Ostatně bez ohledu na to jaké je jeho vychování, vzdělání nebo společenský vliv. Ve skutečnosti jsme všichni děti jednoho Boha. Kdo sice může, ale nedává k dispozici svým spoluobčanům své znalosti a vliv, aby společnost více zušlechťoval, v onom velkém úkolu šlechtického závazku, jemu uděleném Bohem, prostě selhal a hanebně propadl.

Vše, co jsme byli, jsme a budem se řídí hodnotami našeho charakteru myšlení. Záleží pouze na nás zdali necháme v našem nitru usídlit Boha nebo ďábla. Bůh nás povede k úspěchu a bohatství. Spolčíme-li se však s ďáblem, odmění nás bídou a peklem.